Dle tiskovky jste si na čtvrtou řadovku nedávali deadliny - čekali jste na vhodnou chvíli, kdy čas na album budete cítit. Kdy ta chvíle nastala a co ji spustilo?

Petr: My jsme už nějakou dobu věděli, že když sáhneme do demáčů, které máme, desku z nich složíme. Vrátili jsme se i k písním, které jsme rozpracovali třeba před dvěma roky. Album je tedy takový mix již vydaných singlů, starších skladeb, ale i těch úplně nových.

Lukáš: Hodně s tím souviselo těch pět již vydaných songů. Už jsme si zkrátka řekli, že přišel čas na to dát něco dohromady.

Petr: Ano, "Není to tak zlý" je nejnovější píseň na desce a právě s jejím vydáním přišel ten bod, kdy jsme chtěli doplnit singly o dalších pět skladeb a vydat album.

I počtvrté se držíte pravidla deset songů na album. Proč?

Lukáš: Za mě to u prvních desek bylo z toho důvodu, že u alb, která mají více než deset písní neudržím pozornost. Přestane mě to bavit, začnu přepínat jinam. Od té doby jsme nad tím vlastně příliš nepřemýšleli. Už je to automatické.

Petr: Také je to zkrátka hezké, kulaté číslo. Ale žádný hlubší význam za tím nevězí.

Z kolika věcí jste vlastně vybírali?

Lukáš: Na každou píseň, kterou vybereme, míváme asi tři nebo čtyři, mezi nimiž přemýšlíme, která je nejlepší. Podobně se to má se singly - sice si nedáváme deadliny, ale tak nějak tušíme, že bychom během roku rádi vypustili tři kousky. Takže konstantně skládáme a pak, když cítíme čas na singl, probereme to nejlepší. Na desku jsme tedy vybírali ze zhruba čtyřiceti věcí.

Je kvůli tomuto desítkovému výběru nějaký favorit, u kterého vás mrzí, že se na tuto nebo na některou předchozí studiovku nedostal?

Lukáš: (po chvilce přemýšlení) Za mě ne. Opravdu si myslím, že tam je to nejlepší, co jsme napsali.

Petr: Ve fázi finálního výběru jsme měli tři, ale chtěli jsme vybrat jen jednu nejlepší, abychom měli tu top desítku. Podle mě je to ta lepší varianta.

Lukáš: Určitě je ale zajímavý rozdílný pohled na singl a potom na to, když doskládáváme album. My jsme třeba měli top desítku, ale pak jsme si uvědomili, že i když by nějaká píseň mohla do budoucna fungovat dobře jako singl, už mezi ostatními máme podobnou anebo by změnila celkový obraz nahrávky.

A co bude další singl, již víte?

Petr: Ano, to budou "Magnety". Ale také nešlo o snadný výběr, přemýšleli jsme mezi nimi a pomalejší skladbou "Každej sám". Musím se přiznat, že už od začátku, kdy "Magnety" vznikaly ještě bez českého textu, jsem věděl, že to je dobrý song. Říkal jsem si, že jde o skvělou albovou píseň, ale jako singl by mě nenapadla. Ale čím víc se blížila dokončení, tím víc jsem jí přicházel na chuť. Už máme dotočený klip a už jsme ji i jednou hráli živě. Díky tomu jde o moji nejoblíbenější skladbu. A to jsem si za "Každej sám", co se týče volby singlu, hrozně stál.

Na písni "Padám" jste spolupracovali s Pam Rabbit. Tuto kooperaci jste si velmi chválili - v tehdejší tiskovce zaznělo, že Pam Petrovi pomohla změnit přístup k psaní textů. Pokračujete od té doby v uvolněnějším režimu?

Petr: Určitě. Uvědomil jsem si to o to víc, když jsem na období, kdy jsme skládali s Pam, koukal s odstupem. To budou v říjnu už dva roky. Zhruba v té době, kdy vyšlo "Padám", jsme pracovali i na songu "Monodrama". A ten text právě vznikal už s takovým přehozeným mindsetem, právě díky Pam. Ta píseň vznikla na společné session a od té doby jsme na ní neměnili melodii ani text. Ležela více než rok v šuplíku a teď se použila. Podobně se měla také "Spolu", kterou jsem Pam pustil a chtěl s ní konzultovat, ale řekla mi, že už je hotová. Tyhle dvě vznikly asi nejpřirozeněji.

Zacyklil jste se někdy od té doby u nějakého textu?

Petr: Už nejspíš ne, právě se mi to hodně dělo před tou spoluprací s Pam. Singl "Bouře" kvůli tomu vlastně skoro nevyšel, to jsem se na textu zasekl na několik měsíců, i když jsem věděl, že máme dobrou písničku. Nejrůznější verze jsem posílal lidem, se kterými se bavím o hudbě, a říkali mi, že to není dobré, a ani já jsem s textem nebyl spokojený. Naštěstí se mi podařilo správně se naladit po tom, co jsem vymyslel úvodní frázi "V zádech zem lehce mrazí…" doslova potom, co jsem někdy během lockdownu ve špatné náladě ležel na zemi.

Podobně jsem se ale zasekl i s "Není to tak zlý". Tehdy už jsme měli danou melodii a chytlavý refrén, který jsme si zpívali. Od první chvíle jsem taky věděl, že to je letní song. Jenže napsat veselý text tak, aby nepůsobil pateticky, je těžší, než napsat smutný text. Už jsem se i nacházel ve fázi, kdy jsem to chtěl vzdát, ale naštěstí jsme s Xindlem X dokázali skoro všechno smazat, začít od znovu z jiného úhlu a najednou jsme měli za pár minut hotovo.

Po tři alba pro vás byla až trademarková neobvyklá slova a archaismy. Tohle na novince vůbec není. Jak to?

Petr: Tato slova byla zcela daná právě Ondřejem. U prvních dvou desek psal texty jen on po tom, co jsme spolu probrali téma. On se v těch slovech hodně vyžívá. Čím složitější slovo, tím víc Xindl. (smích) Tehdy jsem si musel ve slovníku třeba hledat slovo katarze.

S třetí řadovkou mi, co se týče textů, ještě dost pomáhal, i když jsem se snažil psát sám. "Žár" se třeba upravoval jen lehce, naopak "4 ráno" se ze tří čtvrtin překopalo. Na "Monodramatu" jsou oproti předchozím albům dvě písně bez zásahu dalších autorů.

Pro skladbu "Spolu" jste si vymyslel úplně fiktivní scénář. Můžete mi jej přiblížit?

Petr: To je takový paradox, protože jsem se snažil nepsat o rozchodech a hádkách. Naše první dvě desky byly vlastně kompletně o jednom mém nevydařeném vztahu, který jsem v sobě hodně dlouho nosil, a v podstatě jsme ho pořád popisovali, jenom z jiných úhlů.

No, a jednou jsem na Pinterestu hledal vizuální inspirace a narazil jsem na fotku prázdné místnosti, v jejímž středu ležela krabice. Z toho se mi vybavilo stěhování a v hlavě jsem si zrežíroval video k neexistující písni. Při psaní textů hodně pracuji s vizuálnem, možná právě díky filmařině. A tenhle klip, který jsem si vymyslel, jsem přepsal na hotovou melodii a za hodinu dvě jsem měl hotovo. Byl to zvláštní postup, ale rád jsem na téma rozchodu nahlédl z jiného úhlu.

Před rokem jste se také v rozhovoru kolegy Josefa Martínka nechali slyšet, že momentálně se vám líbí singlová cesta. Je pro vás album ještě důležité?

Lukáš: Určitě je, a vlastně to trochu souvisí i s tou otázkou, zda nás mrzí nějaká nepoužitá píseň. Že když člověk přemýšlí nad písní jako singlovou, je to jiné než nad albovou. U alba chceš, aby drželo pohromadě, nebo třeba předávalo nějaké poselství. Podle mě i třeba desku pozmění jedna jediná skladba tak, že dodá ten potřebný kontext. Konkrétně na tomto albu jde o "Magnety" a titulní song. Kdybych tyhle dvě neslyšel před těmi, co po nich následují, koukal bych na ně jinou optikou. Tyto dvě mi také přijdou na nás hodně progresivní. Kdyby tam byly dvě jiné, více slzí písničky, už si člověk třeba řekne: "Tohle album je prostě klasická Slza." Samozřejmě je pravda, že posluchači často poslouchají spíše singly, ale pro umělce to je podle mě stále stěžejní věc.

A pro vás jako posluchače?

Lukáš: Já poslouchám spoustu nové muziky, sleduju, co vychází. Když mě nějaká píseň zaujme, často neřeším, kdo ji zpívá. Nebo si to pak zpětně zjišťuji když zjistím, že jsem si uložil od daného umělce už několikátou skladbu. Už to nemám jako kdysi, kdy má oblíbená kapela vydala desku, a já ji tedy automaticky poslouchal.

Petr: Já také každý pátek procházím New Music Friday a neřeším, co to je za interpreta, ale jen to, zda mě ten jeho song baví. Na druhou stranu ale pokud někoho opravdu mám v oblibě už delší dobu a vydá album, těším se na něj. Třeba aktuálně jsem se těšil na novinky od Olivie Rodrigo nebo Post Malona.

Lukáš: S alby pak také souvisí turné. Když vyjde deska, víš, že se můžeš jako fanoušek těšit na doprovodné koncerty.

Petr: Ano, přesně tak jsem doufal u Jonas Brothers, jejichž letošní album poslouchám pořád dokola, a hrozně mě baví. Takže jsem moc rád, že se poštěstilo a dorazí i k nám.

Je onen progres, který "Monodrama" a "Magnety" nabídly, něco, v čem chcete pokračovat?

Lukáš: Dalo by se to tak říct. Jak jsme říkali, pro nás je optimální nemít deadliny a psát, psát, psát. "Magnety" jsme dokončili asi před třemi měsíci a byla to velká náhoda, že jsme se zúčastnili session, na které jsme potkali jejich producenty. Nebo třeba "Monodrama", dva roky stará věc, která obstála časem. Nestává se mi často, že bych se vracel k věcem, které jsme uložili do šuplíku. Nebaví mě otevírat staré nápady a radši jdu na nové.

Petr: Je to hodně o pocitech. Kdyby měla tehdy ta píseň vyjít, vyšla by, ale takhle všechno krásně zapadlo. Už dlouho jsme měli vizuální koncept alba, ale řešili jsme název. A mezi těmi deseti vybranými songy bylo "Monodrama", které tehdy navíc ještě nemělo název, ale něco ve stylu "demo2021". Vrátil jsem se k refrénu, kde zpívám slovo monodrama. A přišlo mi to jako skvělý název nejen pro skladbu, ale i pro celou desku, protože monodrama znamená hra jednoho herce. Zpětně jsem si uvědomil, že tady popisuji své emoce, a mnohdy mnohem hlubší než kdy dřív, právě proto "mono".

"Magnety" produkoval Her Demons. Kdo to je?

Lukáš: To je francouzské producentské duo. Spolupráce s nimi se nám líbila tak moc, že už řešíme termín té další.

Až do téhle studiovky byla vaší jedinou vokální spoluprací ta s Celeste Buckingham v songu "Na srdci", mimochodem i dnes vaší nejpřehrávanější skladbě na Spotify. Nyní je skoro polovina kolekce obohacená hosty. Začalo vás to tak bavit?

Lukáš: Když už nějakou píseň máme, snažíme se vymyslet, jak ji posunout co nejdál. Mně se také obecně líbí spojení mužského a ženského hlasu.

Petr: U všech těch spoluprací jsme měli danou skladbu už hotovou, ale říkali jsme si, že by se na ni někdo hodil. U "Červánků" se nám Monika hodila náladou jejího hlasu. Když jsme zase skládali "Padám", náhodou jsem narazil na Pam na Tik Toku a ji píseň zaujala. A u "Monodramatu" jsme vyloženě cítili rap. Refew byl dokonce první, kdo nás napadl. Přijel k nám do studia a řekl: "Tak jsem si v autě něco zkoušel a mám v hlavě asi čtyři verze. Můžu rapovat, můžu zpívat, řekněte si, co chcete." Tak jsme řekli, že bychom rádi ten rap. On si vlezl do nahrávací kabiny a natočil své vokály na jeden záběr. My jsme jen koukali s otevřenou pusou. Pak nám jen přidal vokály do refrénu a měli jsme hotovo. Byl to pro nás nový svět a netušili jsme, jestli půjde o session na celý den, jestli budeme muset zkoušet spoustu různých variant… Byl jsem naprosto překvapený, Refew je opravdu profík.

Lukáš: Ta session vlastně trvala čtyři hodiny, z nichž tři a půl jsme prokecali o všem možném. (smích) Na "Monodramatu" se mi líbí ten obrovský skok, který je mezi verzí s Refewem a bez něj.

Petr se třetím albem začal pracovat na textech, některé songy napsal i úplně sám. Lukáši, vy jste nikdy textařské ambice neměl?

Lukáš: Vlastně ne. Mám pocit, že se nemám z čeho vypisovat. Když skládám songy, jdu hlavně po melodii a náladě a text neřeším

Máte vy, Petře, pocit že se z něčeho vypisujete?

Petr: Buď se vypisuji, nebo třeba jako u "Spolu" popisuji nějaký příběh. Ale právě "Padám", titulní píseň a "Bouře" jsou velmi osobní a o věcech, které bych si třeba sám nahlas neřekl nebo se o nich s někým bavil. Je to až terapeutické, ať už daná píseň vyjde, či ne.

Lukáš: Ale jeden text jsem vlastně napsal, pro svou manželku na svatbu. Samozřejmě úplně na míru pro ni o věcech, které pochopí jen ona nebo blízcí přátelé.

Petr: Zrovna jsem na to myslel a nevěděl jsem, jestli to můžu říct! To se Lukášovi hodně vtipně podařilo. Takový Pokáč styl, ale ještě lepší. (smích)

A naopak - vy jste, Petře, netoužil hrát na nějaký nástroj?

Petr: Já se umím na klávesy doprovodit tak, abych dokázal něco složit. Na ty jsem se naučil hrát, když jsem začal natáčet covery. Dřív některé ty karaoke verze písní zněly strašně, vokály se nedaly odstranit tak snadno jako dnes. Také jsem si jako mladý kluk prošel na škole kapelní fází, kdy jsem hrál na bicí snad ve dvaceti skupinách se životností jednoho týdne. Tehdy jsem měl jako vzor Travise Barkera a chtěl jsem hrát jako on. Na kytaru ale vůbec neumím.

A skládáte vždy spolu, nebo i odděleně?

Lukáš: To je různé, skládáme tak i tak. Někdy třeba někdo přinese něco, do čeho není třeba zasahovat, nebo naopak spojujeme svoje nápady, jindy si k tomu někoho přizveme. Všechny varianty jsou možné a všechny pro nás fungují.

Petr: Ano, a to je pro nás také velký skok od prvních dvou alb. A určitě to není tak, že bychom si své nápady nějak střežili. Ta kombinace dvou písní nebo nápadů platí třeba pro "Každej sám". Nás tyhle fúze hodně baví.

Láká vás do budoucna i vlastní hudební produkce?

Lukáš: Mě to osobně vůbec neláká. Ale vždy jsme s daným producentem ve studiu a probíráme to do hloubky. Věřím, že čím více jsou takhle na sebe lidé u písně napojení, tím lépe se to potom povede. Čím větší nápad člověk má, tím více je potom finální výsledek autentický.

Petr: Základem je vždy dobrá písnička, kterou produkce může jenom posunout někam dál.

Lukáš: A v tu chvíli také vybíráme konkrétního producenta. Někdo třeba více skládá ve stylu electro, někdo pracuje více se živými nástroji… Což jsme u této desky takto cíleně řešili poprvé.

Zdá se mi, že na "Monodramatu" už kytary nejsou tak moc slyšet. Hádám ale, že základy každé skladby vznikají právě s tímhle nástrojem...

Lukáš: Songy skládáme tak, aby šly také zahrát pouze na klavír nebo kytaru. Takové to ego, že by v každé písni nutně musela znít kytara, už mám za sebou. Pokud tam není třeba, tak ať tam není. Když jsme začínali, znamenal pop Robbieho Williamse a P!nk. Potom se objevili Katy Perry a David Guetta, kteří kytaru používali úplně jinak, jako synťákový nástroj. A přesně tenhle jiný, méně klasický přístup ke kytaře mě na Slze vždycky bavil a je s námi už od začátku.

Petr: Jen bych rád doplnil, že ta myšlenka je právě taková, že i když je celá píseň synťáková, harmonicky a melodicky můžeme ji můžeme ořezat tak, že ji můžeš zahrát u táboráku.

Je i to důvodem, proč je Lukáš v klipech k vidění s kytarou v ruce, i přestože v písni není slyšet?

Lukáš: Já vlastně nevím, co jiného bych tam dělal. (smích) Ale ona tam ta kytara vlastně vždycky je, jenom bývá upravená nebo vymíchaná tak, že to na první dobrou nemusí být poznat. Třeba "Není to tak zlý" - letní song, ale obsahuje tvrdé, rockové kytary. A je jich tam hodně. Ale právě smíchaných tak, že ani já to nepoznám. Ale kdyby se vypnuly, člověk cítí, že ta píseň přestane tlačit.

A cítíte se, Lukáši, před kamerou komfortně?

Lukáš: S kytarou ano, bez ní ne. Nejsem herec, jinak bych akorát stál a koukal. Ony ty pokusy byly, třeba v "Katarzi" nebo v "Ani vody proud", ale jsem si vědom svých limitů, které to brzdí. Také jsem se necítil komfortně. Petr je herec, já si připadám trapně, když se o něco pokouším.

Petr: Právě v "Katarzi" byl pokus o něco jiného, jak říkal Lukáš, fungovali jsme jako takoví pozorovatelé děje. Tuším, že naše scény se točily úplně bez lip syncu a není to něco, co bychom chtěli zkoušet znova.

Trošku to souvisí i s novým videem k těm "Magnetům", kde jsem režisérovi vysvětloval tu naši klipovou historii. Jeho původní nápad vypadal jako dva páry, já s holkou a Lukáš s holkou, které by spolu nějak interagovaly. Ale vysvětlil jsem mu, že nás je mnohem jednodušší obsadit do role kapely, která v tom klipu hraje a zpívá.

Jak se vám po letech černobílého oblečení líbí barvy?

Lukáš: Nám se ten fresh pocit velmi líbí, má návaznost i na desku. Spontánnost, psaní bez deadlinů a limitů. Proto žlutá barva, vyzařující uvolněnost. Také oceňuji to, že v letních třicítkách nemusíme chodit v černé (smích). Já se v barvách cítím dobře a myslím, že to taky značí jakýsi postup, že už nejsme tak konzervativní. Na druhou stranu, člověk s tímto limitem ušetřil hodně času v obchodech (smích).

Petr: My s přítelkyní máme nově dvě kočky, které mají takové ty dlouhé chlupy, které se jen těžko dostávají z textilu. Kdybychom se drželi té černé, museli bychom si dávat hodinovou rezervu, než bych po sobě přejel těmi zachytávacími válečky. (smích) Takže jsem za tuto změnu velmi vděčný.

Na podzim vyrážíte na šňůru. Můžou se fanoušci těšit na něco speciálního?

Lukáš: Pokud nezahrajeme naprosto všechny songy z nového alba, tak jich určitě zazní většina, to je asi ta nejzásadnější věc. A samozřejmě taky to, že jsme nikdy nejeli klubové turné.

Petr: Jsme moc rádi, že to je po dlouhé době naše turné, že si můžeme na rozdíl od festivalů udělat vlastní dramaturgii, kde nás nelimituje šedesát minut. Budeme teď mít soustředění, na kterém budeme všechno řešit. Moc se na to těšíme.