Přes několik tvůrčích neshod, které Blur doprovázely v minulosti, krachující osobní vztahy, vedlejší projekty a mnoho dalšího se nikdy oficiálně nerozpadli. Frontman Damon Albarn, kytarista Graham Coxon, baskytarista Alex James a bubeník Dave Rowntree si místo toho vždy dali kratší či delší pauzu. A tyhle přestávky jim jen prospívaly.

Dá se říct, že skupina vlastně nevydala špatné album. A je působivé, že po těch letech stále zní jako "ti staří, dobří Blur", a to včetně Albarnova vokálu. Když její členové natáčeli svou prvotinu "Leisure", neměli ani tušení, že v budoucnu budou brázdit koncertní haly a že se stanou ikonami na britské hudební scéně.

A přece jen tu dnes stojí a představují svou devátou řadovku "The Ballad of Darren". Ta vychází osm let po předchozí "The Magic Whip", jež následovala album "Think Tank". To znělo dosti odlišně. Snad za to může i to, že Graham Coxon tehdy zkraje natáčení odešel a ostatní bez svého kytaristy a dlouholetého parťáka už prostě nebyli tou stejnou kapelou. Coxon se naštěstí na "The Magic Whip" vrátil a potěšil tím nejen své kolegy, ale především fanoušky.

A tahle krasojízda neustává ani na nejnovějším počinu. Ten se zrodil za jedinečných okolností. Muzikanti totiž dostali nabídku odehrát v červenci 2023 dva obrovské koncerty na stadionu ve Wembley a rozhodli se, že si je zpříjemní novou studiovkou. Damon Albarn během turné v Americe napsal várku písní, které se úplně nehodily do kategorie Gorillaz ani do jeho sólovek. A tak je přinesl na zkoušku a zbytek sestavy v nich ucítil kouzlo starých Blur. A pak už to šlo rychle.

Autoři hitovek jako "Song 2", "Universal" (jejíž klip byl mimochodem inspirován Kubrickovým snímkem "Mechanický pomeranč"), "Girls & Boys", "Parklife", "Music Is My Radar" a mnoha dalších jsou na nejnovější nahrávce velice osobní. Albarn prý čerpal z rozchodu se svou dlouholetou přítelkyní Suzi Winstaneley - na tento fakt naráží například ve skladbě "Barbaric".

Sama o sobě však kolekce působí melancholicky. Blur nejsou už tak optimističtí, jak bývali. To ale neznamená, že by se snad jejich energie někam vytrácela. Ba naopak. Coxon, James a Rowntree do songů vnášejí své charakteristické kvality, a dotvářejí tak nezaměnitelný, i když trochu umírněnější zvuk bandu.

Během necelé třičtvrtěhodinky posluchači dostanou skvělé kousky jako "Goodbye Albert", "Faraway Islands", "The Narcissist" nebo výtečný "The Heights". Právě ten ukončuje úžasnou krasojízdu poháněnou britpopovou melancholií. Do takové nálady jednou za čas upadne snad každý, nikdo se nemůže smát a řádit 24/7. Blur na "The Ballad of Darren" sice možná zpomalili, ale to neznamená, že to takhle bude už navždycky.