Začátek večera obstarala příjemná půlhodinka se dvěma členy protagonistova doprovodného bandu, a to s producentem, autorem a dlouholetým spolupracovníkem Tomem Hambridgem, který jej doprovází na bicí. Ten spolu s klávesistou dokázal, že buben, hlas a skvělý klavírní doprovod můžou znít jako pravé a mnohdy i veselé blues.

V neděli 16. června, kdy v Česku panovaly tropické teploty, vystoupil v rámci svého turné "Damn Right Farewell" ve slušně zaplněném Kongresovém centru muž, který toho dokázal fakt hodně. Držitel osmi cen Grammy, ocenění za celoživotní dílo, amerických cen za hudební přínos National Medal of Arts a Kennedy Center Honors, muž, kterému patří dvacátá třetí příčka v žebříčku "100 největších kytaristů všech dob" časopisu Rolling Stone a podobně oceněná skladba "Stone Crazy" okupuje osmasedmdesáté místo v anketě "100 nejlepších kytarových písní". V roce 2005 byl Ericem Claptonem a B.B. Kingem uveden do Rokenrolové síně slávy. S takovýmto curriculum vitae vstupoval na pódium Buddy Guy.

Americký kytarista a zpěvák, představitel chicagského blues, který ovlivnil generace kytaristů včetně zmíněného Claptona, Jimiho Hendrixe, Jimmyho Page, Keitha Richardse, Stevieho Raye Vaughana či Jeffa Becka, se postaral o velkolepé entrée, během něhož se hned v první minutě svého působení dočkal prvního potlesku vestoje. Ten večer rozhodně ne posledního.

Možná by někdo čekal rozklepaného staříka, jenž by měl ve svém věku jistě nárok na osobního asistenta, který ho na scénu dovede či doveze (jako v případě B.B. Kinga). Místo něj přišel pokorný, usměvavý muž v bílých kalhotách, bílé košili s nezbytnými tmavými puntíky a s bekovkou stejné barvy na hlavě. Oplýval vitalitou a sršel ostrovtipem, za který by se místy nemuseli stydět ani místní dlaždiči. Rozhodně byste neřekli, že mu za pár dní bude osmdesát sedm let.

Úctyhodný věk, navíc když si uvědomíte, že když se on narodil, nebyl s největší pravděpodobností naživu nikdo z návštěvníků... a vlastně nestála ani budova, ve které hrál. Ta mu na příštích osmdesát minut poskytla zázemí pro jeho rozlučkový koncert s českými příznivci. Mezi přítomnými bylo však i velké množství cizinců.

Guy se za doprovodu své úžasné kapely hned pustil do práce. Rozezněl svého krémově zabarveného Fendera Stratocastera. A nutno uznat, že zvuk měl brilantní. Jednou hladivý, jindy řezal jako žiletky, ale každým tónem vyprávěl rozmanité, osobité příběhy. Mistr skvěle pracoval s dynamikou svého nástroje, a to s citem milence, jenž laská tělo své milované, tu něžně s láskou, tu drsněji s vášní spalujícího ohně.

Mezi tím vším jaksi nebluesově bavil publikum vtipnými hláškami, gesty a dalšími vsuvkami, čímž dokázal jindy teskný žánr povýšit na zábavnou show. Leč pozor, stále vkusnou a stylovou.

Všechny tyto polohy vystřídal během úvodní "Damn Right, I've Got the Blues", a když konečně rozezněl svůj hlas, tak kdybych měl na hlavě klobouk, smeknu! Tak jistý, silný, sytý vokál jsem v jeho věku nečekal. Stejně jako u kytary i své hlasivky přepínal do piana a zpět do forte. Od znělého projevu volně přecházel do křehkého falzetu. Neskutečné.

Jeho styl je jedinečný. Jeho hudba je široce rozkročena od nejtradičnějšího, čistého blues až po kreativní, nepředvídatelné a radikální gumbo blues, avant rock, soul a free jazz, které se mění s každým vystoupením.

Některé věci však zůstávají - třeba láska ke dřevnímu blues. Zazněla tedy například pokorně zahraná "Hoochie Coochie Man" od Muddyho Waterse, okomentovaná slovy: "Nejel jsem tak daleko, abych tu píseň posr… Oh Shit!" Celá první polovina setu byla věnována právě legendám, jež ho formovaly: jména jako Little Milton, Willie Dixon, John Lee Hooker či zmiňovaný Muddy Waters.

Hned ve třetí "She's Nineteen Years Old" se zaskvěl moderním kytarovým sólem člen doprovodného bandu, jemuž Guy hrál úslužně jen beglajty. Došlo i na exhibici točení kytarou kolem své osy à la ZZ Top. Následně se předvedl klávesista - vysekl nádherné sólo na instrument s Hammondovým rejstříkem.

To však nebyl exhibicím konec. Buddy Guy potvrdil svoji pověst baviče. Nejen že se snažil rozezpívat hlediště, ale jako poctu Jimimu Hendrixovi zahrál skladbu "Voodoo Child (Slight Return)", v níž předvedl nejen správně špinavý kytarový styl, ale i pověstnou hru zuby. Poté použil svého fendera jako cimbál a paličkou rozezníval struny do známého riffu od Cream či The Rolling Stones. A když už mu nestačila palička, začal sólovat údery ručníku.

Poslední dvacetiminutovka lehce ztratila tah, to když se hlavní tahoun večera rozpovídal o svém dětství, přátelích a zazněly pouze úryvky písní, jež opět přecházely do moderované části. Pak odvyprávěl příběh o své matce a zrcadle a vysekl krásně křehkou "Skin Deep", zpívanou jemným a emotivním falzetem. Jeden z vrcholů večera. Mimochodem, musím opět pochválit brilantně čistý zvuk, který je v Kongresovém centru opravdu jedinečný.

Další vrchol přišel, když Buddy sestoupil z pódia a počal sólovat v uličce mezi jednotlivými sektory. Jen tak, ledabyle stoupal sálem vzhůru a s ním se stavěli na nohy okolo sedící diváci. Jak sestupoval dolů, většina se na svá místa již nevrátila a před jevištěm se utvořil poměrně značný hlouček - nebo spíš shluk - natěšených lidí.

To se už dostáváme na samý konec rozlučkového koncertu. Při posledním songu "I Let My Guitar Do the Talking" dojde na závěrečný jam. Během něj Guy symbolicky předává štafetu mladšímu kytaristovi doprovodné skupiny a ten hraje sólo namísto něho. Zatímco se hlavní hvězda loučí se svými fanoušky s pocitem, že blues je v dobrých a schopných rukou.

Buddy Guy hází trsátka do davu a posledním zamáváním dává publiku najevo, že se loučí. Připomíná příchozím, že je miluje. Byla to procházka bluesovou historií, muzikant často hrál jen úryvky melodií, přepouštěl jednu skladbu do druhé. Předváděl pro tento styl někdy až extrémní variace, mnohdy zastavil svou kapelu na pětníku. A nyní odchází ze scény. Navždy? Pravděpodobně. Standing ovation. Nezapomenutelný zážitek.