Málokdy máte na koncertě pocit, že jste součástí něčeho opravdu výjimečného, že prožíváte chvíle se skupinou, která je v životní formě. Nejde jen o to, jestli zrovna hraje dobře, nebo špatně, ale je hlavně z tvůrčího pohledu na svém absolutním vrcholu. Přesně tak na tom byla na své minulé pražské zastávce stoupající hvězda moderního progresivního metalu Gojira, a i proto jsem si dal skoro přesně po roce repete. A i tentokrát to stálo za to, momentum francouzské kapely totiž stále trvá.

Byl to ovšem celkově velmi povedený večer. Snad jen prostory Malé sportovní haly jsou prostě o parník méně user friendly než Forum Karlín, a při stejné návštěvnosti se tak pořadatel letos evidentně rozhodl ušetřit. Anebo souběžně ten den ve Foru hrající The War On Drugs byli při bookování místa konání rychlejší.

Program odstartovalo o půl osmé britské trio s tajemným názvem Urne. Zahrálo s obrovským zápalem a nasazením, které publikum velmi vřele ocenilo. Hudebně muzikanti nabídli mix progresivnějších Killswitch Engage (hlavně barva screamů zpěváka jako by z krku vypadla Jessemu Leechovi) s post metalem, šlo o moc příjemný otvírák večera. Druhý support už ale nebyl pro nikoho překvapením. Vypadalo to (i podle ošacení :), že půlka osazenstva přišla na koncert právě kvůli Municipal Waste. Ti patří k vlně tribute kapel, které až nábožensky uctívají dřevní kalifornský thrash metal raných 80. let, jako jsou kromě nich třeba Toxic Holocaust, Warbringer nebo Power Trip.

Zatímco posledně jmenovaní jedou v přísně vyjetých kolejích Slayer, s Municipal Waste jako bychom se přenesli na koncert Exodus čtyřicet let zpátky. A to nejen hudebně. Muzikanti byli striktně retro včetně bílých prestižek, upnutých džínů, nášivek na vestách i pásků s kulometnými nábojnicemi. Zkrátka, na jedné straně šlo o vzpomínku pro pamětníky, kteří tohle mohli u nás ve své době začít jen na prvních koncertech Arakainu, na druhou je tu úplně nová generace velmi mladých metalheads, kteří k této době vzhlíží jako ke zlatým časům heavy metalu.

A právě ti po celou dobu setu neúnavně roztáčeli nekonečné circle pity s putovní obligátní plastovou popelnicí nad hlavami, aby kapela dostala svému názvu. Jako show předkapely to bylo velmi zábavné a energické, ale přece jen trošku monotónní a hlavně úplně zbytečné, protože tyhle revivaly žánr nikam dál určitě neposouvají. Navíc se rozjuchaná neotesanost vůbec nehodila k hlavní hvězdě večera. Už během plachtou zakryté přípravy scény se totiž razantně změnila atmosféra na zádumčivou a v dobrém slova smyslu intelektuální, přitom ale stále brutální a extrémně heavy.

Gojira večer jasně opanovala už prvními tóny. S nimi totiž do haly přišla muzikantská vytříbenost, která ale neexhibuje a pouze chytře diktuje skrze neotřelé melodie a netradiční hudební postupy. Na řadu tak přišla astrální atmosféra a myšlenkově bohaté texty. Velkolepá, přesto ne samoúčelná pyrotechnická show. A dechberoucí vizualizace.

Toho všeho jsme se po roce opět dočkali. Poslední deska "Fortitude" v jejich setu stále hrála prim, protože právě ona kapelu definitivně dostala mezi všeobecně uznávanou metalovou elitu. Starší kousky s deathmetalovými kořeny zase přitopily pod kotlem tempem a brutalitou, nechyběl nabroušený a emocionální řev Joea Duplantiera, který intenzitou svého projevu připomíná zlaté časy Ala Jourgensena z Ministry.

Možná se vám tento text zdá jako takový snový a útržkovitý, od srdíčka popsaný výčet dojmů a pocitů ze setu Gojiry. A máte pravdu. Protože takové to skutečně bylo. Bylo to opravdové umění, ne přehlídka hitů a jukebox na přání. Tady to skutečně nebylo o výběru jednotlivých skladeb, ale o celistvém a extrémně pestrém audiovizuálním zážitku, který se nedá koncipovat jako nějaký setlist. Tohle se prostě musí zažít. A především - prožít.