Už v prvních sekundách je jasné, že se "Folkocracy" zařadí k nejlepším počinům enigmatického písničkáře jménem Rufus Wainwright. Úvodní "Alone", do které se s ním pustila Madison Cunningham, jako by posluchače přenesla do šedesátek. Období, které tuto desku inspirovalo.

Jedenáctá Wainwrightova řadovka je svěží, odvážná, plná smyčců a citlivých aranží předělávek, které pro tuto kolekci ručně vybral on sám. A nechybí zde ani zástup hvězd - coby hosté zde účinkují Andrew Bird, Sheryl Crow nebo Nicole Scherzinger. Společně s protagonistou natočili svá pojetí songů ikon, jakými byli a jsou například The Mamas And The Papas, od kterých na "Folkcocracy" uslyšíte "Twelve-Thirty".

Další repríza přichází s písní "Black Gold", která spojuje Wainwrighta s legendárním Van Dyke Parksem, který před pětadvaceti lety produkoval dvě skladby na zpěvákově debutu. Jejich provedení "Black Gold" má divadelní, jazzový nadhled a pohyb vzad a vpřed evokuje plavbu lodi převážející ropu, o které se v songu zpívá.

"Folkocracy" se tak svým způsobem vymaňuje z řady toto přeeleketrizovaného popu, který se na nás valí ze všech stran a ve kterém si zpěvačky stýskají nad tím, jací byli jejich bývalí milenci "pancharti", anebo pějí ódy na ženskost a sílu vagín. Tohle album je tak vítanou změnou, která vás na moment vrátí v čase. A snad donutí zavzpomínat i na Morrisona.