První samostatné slovo po deseti letech

04.08.2003 12:00 - Hynek Just | foto: facebook interpreta

Stanley Clarke aneb první jazzový baskytarista na Zeměkouli. Po deseti letech vydává sólovou desku "1, 2, To The Bass", od které jsou očekávání nemalá. To, jak uspěl, či jak si nahrávka vede vedle jeho "bokových projektů" z minulých let, se dočtete v recezi.
5/10

Stanley Clarke - 1, 2, To The Bass

Skladby: 1, 2, To The Bass (featuring Q-Tip), Simply Said, Where Is The Love (featuring Glenn Lewis & Amel Larrieux), Anna (She Loves The Good Life), Los Caballos (The Horses), Just Cruizin', 'Bout The Bass, Hair, Touch, Todos Los Ninos (All The Children), I Shall Not Be Moved, Shanti
Celkový čas: 65:05
Vydavatel: Sony Music / Bonton
Když je někdo nejlepší, jistě to nemá jednoduché. Očekává se od něj často více, než by chtěl či mohl ukázat, soudy nad tím, co stvořil, jsou mnohem přísnější než u těch "horších", nemá nárok na to, aby natočil slabší desku, musí točit, i když se mu nechce. Stanley Clarke jako "první jazzový baskytarista na Zeměkouli" je proti těmto společenským tlakům na jednu stranu chvályhodně obrněný ("1, 2, To The Bass" je první sólová deska po deseti letech), ale jakoby si ani neuvědomoval zodpovědnost, jakou před svými spřízněnci při vypuštění nové nahrávky po takové době má.

Jak stojí v bookletu, po desetiletí práce na divadelních soundtraccích a televizních show (my ostatně víme, že ani ve studiových aktivitách neotálel, asi nejvýznamnější desku - "The Rite of Strings" - natočil v roce 1995 v triu s Al Di Meolou a Jean Luc Pontym), se rozhodl, že jeho nové album rozhodně nebude "a nice jazz record". Inu, není. Ale to ostatně není ani citovaná "The Rite Of Strings", přesto drží pohromadě mnohem lépe a přirozeněji než novinka "1, 2, To The Bass". Což o to, jako spoluhráče a hosty zvolil formáty přinejmenším srovnatelné (střídavě se objevují houslista Dr. Subramaniam, bývalí Zappovi spoluhráči - klávesista George Duke, možná ještě proslavenější Vinnie Colaiuta za bicími, ke slovu se dostane i kytara Joe Satrianiho), problém je spíše v nejednotné atmosféře a stylové rozháranosti. Jakoby onen termín "pěkné jazzové desky" byl takovou výhružkou, že raději zaobcoval (mnohdy s invencí, která by i na "pěknou jazzovou desku" nebyla dostačující) se všemi ostatními myslitelnými styly kombinovatelnými s jazzem - od hip-hopu, soulu, elektroniky, flamenca, hudby do supermarketů až po recitativní melodrama.

Mezi příjemnější okamžiky nahrávky určitě patří experimenty s fugeeovsky relaxovaným hip-hopem (ukázková je hned úvodní "1, 2, To The Bass" - i když ten text "Listen to the bass / Stanley on the bass / Stanley Clarke to the bass / One, two, to the bass"...), instrumentální náladovky, částečně podobné zmiňovanému "The Rite Of Strings" (o saxofony příjemně obohacená "Simply Said", či sólová "Touch" v koncertní podobě), nebo ostřejší rytmické vypalovačky jako "'Bout The Boss", klidně i exhibičněji laděné ("Hair"). Problém je ale v tom, že jsou stylově příliš rozdílné na to, aby vedle sebe mohly fungovat, a pak v jejich proložení hafem nasládlých instrumentálek, za které by se nemusela stydět leckterá letištní hala nebo výtah v luxusnějším hotelu (proč ne, ale proč z nich raději neutvořit konceptuálně čisté album).

Pak už jsou na desce jen osamocené střípky, tu více tu méně povedené výkřiky odkudsi kamsi (čítankový pěvecký exhibiční duet Glenn Lewis a Amel Larrieux, šestiminutová recitace nad syntezátorovým mlžením - "I Shall Not Be Moved" s Oprah Winfrey, nebo uzavírající atmosférotvorná instrumentálka s houslemi Subramaniama "Shanti"), které celkový dojem rozhodně nenapraví. Na Stanleyho Clarkea, na to, že je to první samostatné slovo po desetiletém mlčení, na to, jaký je za deskou potenciál, nelze "1, 2, To The Bass" hodnotit než jako velmi průměrný kus.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY