Vyrůstala jsi prý na divadelních prknech branického divadla. To je prapůvod tvé lásky k hudbě, nebo zapůsobily i jiné vlivy?

Hudbu jsem milovala už od narození. Dokonce jsem svoji maminku ještě v kočárku nutila neustále zpívat, ačkoliv, jak ona sama říká, zpívat neumí. (smích) Divadlo mi dalo respekt k umění, umělcům a k té práci jako takové. Vyzkoušela jsem si, co to znamená stát na jevišti a zpívat, i když to bylo pouze před místním personálem.

Na jaké muzice jsi tedy vyrůstala?

Vyrůstala jsem na písničkách mého táty, což byly baladové kytarovky. Doma jely oblíbené legendy jako Bon Jovi, Phil Collins, Queen, Beatles, Pink Floyd a spousta dalších. Já se pak zamilovala do "Fontány pre Zuzanu", kterou jsem zpívala nonstop. Afrika mě prostě vždycky bavila. (smích)

Jaké bylo dostat se jako nejmladší členka do taneční skupiny Yemiho A. D. JAD Company? Cítila jsi tlak?

Absolutně žádný. Bylo mi šestnáct let a jen jsem dělala, co mě bavilo. Věděla jsem, že mě to do JADu táhne, a tak jsem se zakousla a prošla castingovými koly. Bez zaváhání.

Jak na tu dobu vzpomínáš?

Jako na velký přerod a zároveň splněný sen, rozhodně velký mezník v mém uměleckém životě. Z něčeho, co miluji, s čím jsem i soutěžila, brala to vážně, ale kolem a kolem - z něčeho, co jsem dělala pouze z nadšení, se stala moje práce. A ta se dělá, i když se vám nechce, člověk pocítí větší zodpovědnost. Nejen v performingu samotném i v tvoření choreografií na základě poptávky klienta. Yemi nás naučil stát si za svým, věřit svým rozhodovacím schopnostem, jednat ze sekundy na sekundu a hlavně nelenit. V předávání myšlenky navazoval na moji rodinu, které mě naučila věřit v zázraky a jít si za svými sny, i když to ostatním hned nemusí dávat smysl. Všechno to využívám dodnes. Velká životní škola. JAD byla profesionální taneční skupina, organizace, která sdružovala talenty. DAP je taneční centrum, kde jsem také učila.

Tancem žiješ a je tvou neodmyslitelnou součástí. Kdy jsi ale začala skládat vlastní muziku a psát texty?

Vlastně až s Basix/AquaBabes mě začalo lákat psát něco pro sebe a od sebe. Přišlo mi naprosto logický, že to nikdo nedokáže říct a předat tak, jako já sama. A pak přišel Ben Cristovao, kterého jsem vždycky žádala o hudební rady, přestože nás spojoval hlavně tanec. Řekl mi, že jestli to chci někam dotáhnout, musím psát svoje vlastní texty, bez toho se prostě nehnu. Taková poslední nutná kapka k tomu, abych šla konečně s kůží na trh. V hudbě se jako první zaměřuji na rytmus a melodie. Jsou pro mě alfou a omegou celé skladby, až pak přichází na řadu text. Takže melodie jsem si vymýšlela vždy a do všeho asi od narození. Text přišel až později. Teď mě to spojení všeho dost baví. Cokoliv si vysním, jsem schopná zrealizovat a pustit do lidí. Je v tom magie.

Byla jsi součástí zmiňovaného projektu AquaBabes, což asi přijde asi mnoha lidem úsměvné, protože ty písně máme asi všichni zavrtané díky YouTube reklamě do mozku. Co ti projekt dal či vzal?

Projekt AquaBabes mi dal obrovskou zkušenost a zároveň mi pomohl navrátit se zpět ke zpěvu. V té době jsem tancem žila, učila a vydělávala si. Mohla jsem v tom koloběhu klidně zůstat až do dnes, jsem však velmi ráda, že se tak nestalo. Nebyla bych 100% šťastná. Bylo krásný nahlédnout do popového světa, kde se o vás lidé starají, vše je zařízeno. Zároveň máte jasně daná pravidla, které se musí dodržovat a které se těžko mění, což mě nebavilo.

Jak ses do AquaBabes dostala, probíhal casting?

AquaBabes byl projekt pod Universal Music, který zaštitovala Mattoni. My jsme v JADu měly tenkrát společně s Angeé Roučkovou taneční projekt, který je zaujal, a přes Angeé jsme dostaly pozvánku na konkurz. Casting se skládal z pěvecké a taneční části. Měly jsme zazpívat jednu anglickou a jednu českou píseň a poté zatančit připravenou choreografii a na závěr improvizaci. Vím, že jsem hned první song zapomněla a musela ho zopakovat. Přede mnou seděly největší jména Universalu a napjatě mě pozorovali. Já měla srdce až v krku. Na závěr improvizace jsem skočila do provazu a zvedla je ze židlí. Sice se spíš báli, že jsem jim roztrhla podpatkem koberec, ale zafungovalo to. (smích)

Jak to bylo po AquaBabes, přišlo nějaké vystřízlivění? Asi není lehké jít z dokonale naplánované věci a začít si budovat hudební kariéru sama, vydávat svou hudbu.

Vydání první písničky probíhalo v podstatě beze mě. Z ničeho jsem naskočila do projektu AquaBabes a nestíhala ani vnímat rychlost, se kterou se všechno odehrálo. Z nuly na dvě stě. Najednou bylo vše venku a já na každýho vyskakovala z televize. "Neříkej mi bejby" doteď zná opravdu hodně lidí a někteří mě ještě z hlavy nedostali, pardon. (smích) A vlastně stejně rychle se s námi pak Universal rozloučil a my opět spadly z těch dvou set na nulu. K tomu byly nějaké závazky, které jsme nesměly porušit, nebylo to vůbec jednoduché. Tak jsme se z toho s holkama snažily vzpamatovat a po nějaké době jsme se rozdělily. Ihned jsem se snažila najít podobnou, ne-li jedinou cestu, kterou jsem znala, tedy podepsat se pod větší label. Asi rok jsme se o to pokoušeli s Championship Music, ale vesmír tomu tak prostě nechtěl. Bylo mi jasné, že se buď zařídím sama, nebo nic nebude. Z popovýho světa jsem zamířila do undergroundu a začala se všechny pravidla a zvyky učit a okoukávat nanovo. Díky bohu za to! Řekla bych, že teď mám daleko pevnější základy, o kterých se mi předtím mohlo jenom zdát.

Sleduješ i další kolegyně z AquaBabes? Mnohé z nich se dobře prosazují, ať už je o Aiko, Viah a další. Případně co tě na české scéně v poslední době oslovilo?

Českou scénu jsem popravdě nikdy moc nesledovala. Zajímal mě dancehall, ten u nás nikde nebyl. Miluji oldschool r'n'b, a to jsem tady také neobjevila, nebo se ke mně ještě nedostalo. Mluví se ale více o českých rapperkách, které se prosazují a mnohé samozřejmě i z r'n'b čerpají, jako třeba Annet X, Hellwana, nově třeba Eli Michaili s projektem Nienna. Ano a jupí, volejme sláva, zaspali jsme sice dobu asi o třicet let, ale vyšlo to. Holkám držím palce! A jejich tvorbu samozřejmě sleduji, nicméně furt to není můj šálek kávy. Nejblíž je tomu určitě Nienna. Miluju, když mi zpěváci umějí předat emoce.

Máš přezdívku dancehall queen. Co tě k dancehallu přivedlo a jaká vlastně je česká dancehallová scéna?

Dancehall queen si ještě budu muset zasloužit (smích), zatím jsem pouze dancehallová princezna. K dancehallu mě přivedl tanec. Milovala jsem ty kontrolované pohyby a k tomu ta hudba! Dancehall má signifikantní rytmus, který mě dostane do kolen naprosto vždy a všude, je to láska na první poslech. Česká dancehallová scéna jako taková neexistuje. Máme taneční, nikoliv hudební scénu. Je tu ale velká scéna reggae, které má k dancehallu blízko a díky které jsem se dancehallu mohla začít naplno věnovat. Neboli reggae scéna mi dodala sebevědomí, že i dancehall bude české publikum zajímat.

Jak sis k reggae komunitě hledala cestu? A jsou tu mladí umělci, kteří stojí za sledování?

Myslím, že síla sociálních sítí zafungovala, a já se najednou ocitla na křtu desky Colectiva. Tam jsem se postupně seznámila s Dorseym, Messenjahem a o pár dní později se selectorem Boldrikem a Cocomanem. Já myslím, že nováčci v tomhle ranku prostě chybí, třeba jim můj příběh dodá odvahu a brzy uslyšíme i o dalších. I tak doporučuji nezanevřít na už profláknutá jména, pořád mají co říct.

Na turné budeš mít i hosty ze scény, vystoupí Cocoman a Pokyman, proč sis vybrala právě je?

A je tu někdo lepší?! Cocoman je na české scéně legenda. Je úžasným performerem, muzikantem, ale také producentem. Jeho hra se slovy je skvělá . Kdo by neznal například "Jednu lásku"? Má skvělé cítění na veškeré karibské rytmy, tedy i dancehall. Myslím, že kohokoliv se zeptáte na reggae/dancehall/soca/calypso riddims aka beaty nebo live show, vždy vám doporučí právě jeho. A Pokyman je slovenský pán dancehallu. Poznali jsme se na show na Uprising festivalu a nadchl mě jeho zápal pro věc. Má skvělou flow a na stagi je k nezastavení!

Na Uprising se vracíš ostatně i letos. Na co dalšího se mohou návštěvníci tvého prvního tour těšit?

Na nezapomenutelnou olomouckou DJjku Sassy, která mi bude krýt záda. Na dancehallové tanečnice Miru Mankovou a Andreu Komusar. Na novou dávku songů, které se zabývají bodyshamingem nebo feminismem. Na protančenou noc, na absolutní safe space a odchod z akce s pořádnou dávku sebevědomí.

Bodyshaming je téma i tvé aktuální písně "V životní formě". Máš s ním zkušenosti? Lepší se povědomí české společnosti o (ne)komentování vzhledu?

S bodyshamingem mám zkušenosti od svých tří let. Už na hodině baletu mě ukazovali jako tu se silnýma stehnama. Postupně mi narostl i zadek, prý další problém pro to být umělcem. (smích) Člověk je pod neustálým drobnohledem a proč? Na to prostě odpověď neexistuje, jedině snad, že je to tak prostě nastavený a změny bolej. Jsem ráda, že je teď venku i moje video, kde jsou ukázaný krásní lidi, takový, jaký jsou, ne takový, jaký by se nám spíš na tý obrazovce líbili. Myslím, že generace Y + Z to teď pořádně převrací. Na jednotlivý chyby ukazuje, odkrývá je a pojmenovává správnými jmény. Změny jsou nutný a jsou to změny k lepšímu, ačkoliv se to nemusí někomu tak zdát. Stačí nám věřit, je to třeba a bude to lepší.

Ve videoklipu "V životní formě" vystupuje řada velmi zajímavých osobností. Můžeš je představit a možná i prozradit, jak celá myšlenka písně a videoklipu vznikala?

Song vznikl jako můj malý osobní manifest. Odvrácení se od zajetých norem, které mi byly dlouhá léta vnucovány a podle kterých jsem se snažila své proporce neustále měnit a zmenšovat. Bylo to moje velké NE bodyshamingu, kterým je nejen umělecký svět nasáklý. Zároveň, v průběhu nahrávání, mi čím dál tím víc docházelo, že se nemusí jednat pouze o moji bodyshamingovou zkušenost, že je to song o odlišnosti jako takové. A tak vznikla první myšlenka ke klipu. Ukázat nás lidi tak, jak doopravdy vypadáme. Nedělat z nás trendy krásné lidi, ale ukázat tu čistou krásu, která v každém z nás je. Rozbít symboly krásy a nastavit je na přirozenost. Osobností, který klip pozvedli, bylo nespočet, například herečka Annie Rat, hudebník Piqi Miqi, Linda, autor*ka instagramové platformy Čtu feministicky, burleska Riss, Jana Myšáková z organizace Respektuju, drag performer Creativeswine a další. Důležité je i zmínit tým, který klipu vdechl život, za něj bych chtěla jmenovat hlavně DOP Chaplyho.

Ty už máš na kontě debutové album. Myslíš, že se tvoje současná tvorba odlišuje, nebo naopak na předešlou nahrávku navazuje?

Myslím, že je to neporovnatelné. Deska "Zamilovaná" je moje zamilovaná zpověď. Singly "V životní formě", "ČIČI" a "Hodná holka" jsem každý napsala s jasným záměrem, ať už jako manifest nebo potřebu téma otevřít a objasnit. Už teď mám napsané další zamilované, ale i další názorové věci, jestli se dostanou ven nebo zůstanou ležet v šuplíku, rozhodne pouze to, jak to budu cítit.

Co kromě turné na letošek chystáš a jaké jsou tvé dlouhodobé plány?

V plánu jsou dva klipy k již zmíněným písním. Samozřejmě ráda ukážu světu i úplně nové songy. A ještě raději si zopakuji jarní tour už třeba v říjnu, kdo ví.