Už je to dlouho (přesně sedm let), co Daughter vydali album. Novinka "Stereo Mind Game" to čekání ale rozhodně vynahradila. Je to emotivní konceptuální počin, který vynikajícím způsobem dokumentuje téma izolace a odloučení, které jsme během covidové pandemie cítili všichni.
10/10
Daughter - Stereo Mind Game
Vydáno: 7.4.2023
Celkový čas: 44:24
Skladby: Intro, Be On Your Way, Party, Dandelion, Neptune, Swim Back, Junkmail, Future Lover, (Missed Calls), Isolation, To Rage, Wish I Could Cross The Sea
Vydavatel: Glassnote Records
Anglická indiefolková trojice
Daughter si díky své smutné náladě a elegantnímu vokálu zpěvačky Eleny Tonry vysloužila srovnání se skupinami jako
The xx nebo
Florence And The Machine. "Stereo Mind Game" tak trochu připomíná její desku "If You Leave" z roku 2013. Je to album, které se zabývá
spojením mezi zármutkem a láskou a je takřka dokonalé.
Kolekce začíná ponurým "Intrem". V ani ne minutovém ambientním kusu se na moment protne zvuk houslí s vokálním echem frontmanky. V tu chvíli má člověk pocit, že se vrací zpět do minulosti. Ale takoví jsou zkrátka
Daughter. Jejich hudba má tendence v člověku vyvolávat takovou zvláštní, melancholickou nostalgii.
V následující "Be on Your Way" se mísí jemný beat s lehkými tóny houslí, které jako by zde znázorňovaly jakousi naději. Ta je ještě umocněná textem, ve kterém Tonra zpívá:
"I will try and find you / Maybe we could reconstruct the scenе? / I have a feeling that we'll repеat this evening."
Trio ale ne vždy chce znít pesimisticky. Dokazuje to v únorovém singlu
"Party", který se nese v duchu grunge a britpopu. Ty lehké kytarové tóny dávají vzpomenout na
Placebo ještě z dob "36 Degrees". Dreampopová, svižnější "Dandelion" je pro změnu temnou Eleninou zpovědí o jejím domovu. "Neptune" zní, jako by byl odrazem té květiny na obalu alba. Zatímco první polovina songu působí úpěnlivě, v té druhé části zpěvačka přejde k osvobozujícímu sborovému refrénu:
"Crowded enough, no light above / How could I not tear you apart?"
I ve "Swim Back" a "To Rage" se nadále spojuje emotivní lyrika se silným instrumentálním doprovodem v podobě smyčců a bicích. Trojice Elena Tonra, Igor Haefeli a Remi Aguilella tak zde dokazuje svou hudební všestrannost a je slyšet, že přesně ví, co dělá. Žádné přešlapy se nekonají. A to ani v beatové "Junkmail", která je vlastně spíše recitací s kytarou, k níž se znovu přidávají symfonické smyčce.
"Future Lover" je zahalená do
zkreslených elektrických kytar na pomezí grunge. Následující "Isolation" trefně odráží svůj název - podpořena zezačátku kytarovou vybrnkávačkou působí tak trochu, jako byste se procházeli sami kdesi na vzdálené planetě. Právě díky ní ale poslech "Stereo Mind Game" neupadne do stereotypu.
Album uzavírá "Wish I Could Cross The Sea", která pod vším tím ambientním šumem teskně pohřbívá domácké nahrávky dětských hlasů, ale zároveň představuje jednoticí protipól k úvodním písním. Jako by Tonra kráčela od oceánu temnou ulicí a s každým jejím krokem zhasne jedna lampa. Její hlas se tak pozvolna rozplývá v atmosféře houslí, která nahání husí kůži. Vše se nakonec postupně vytratí do ticha a vy se musíte přesvědčit o tom, jestli skladba už opravdu skončila.
"Stereo Mind Game" je důkazem toho, že pandemie byla svým způsobem pro většinu umělců nezbytná.
Daughter se totiž vrátili zpět v plné síle a nabití novou energií. Pokud o téhle britské trojici slyšíte úplně poprvé, pak je novinka výborným odrazovým můstkem k jejím dřívějším počinům. Je tu zřejmá její prvotní tvorba, současně je tu ale slyšet, že se kapela stále posouvá a vylepšuje svůj zvuk. Tahle deska letos jen těžko bude hledat konkurenci.