12.03.2023 12:29 - Jiří V. Matýsek | foto: Tomáš Rozkovec / @musicserver.cz
Jsou mezi muzikanty tací, kteří věští přicházející konec kytarám, svého času klíčového instrumentu populární hudby. Ale jakkoliv jsou některé vize černé, tyto nástroje svou pozici neztrácejí. Možná nejsou tak prominentní, ale slyšet stále jsou. A hned tři projekty v pátek v čele s Plinim v Rock Café ukázaly, že je lze používat velmi kreativně.
Live: Plini
support: Jakub Zytecki, Owane & Jack Gardiner
místo: Rock Café, Praha
datum: 10. března 2023
setlist: The Glass Bead Game, Papelillo, I'll Tell You Someday, Flâneur, Heart, Kind, Handmade Cities, Perfume, Impulse Voices, Away, Cascade, Paper Moon, Pan, Electric Sunrise
Fotografie pochází z vystoupení na festivalu Brutal Assault, na tomto jsme neměli fotografa.
Kytarista jako idol a nedostižný muzikantský hrdina, to už je možná role, která je trochu passé. I když, co já vím… Ale doby, kdy bývali na plakátech v pokojích teenagerů
Jimi Hendrix nebo později
Joe Satriani, už jsou nejspíš pryč. Každopádně, kdyby se byl hlavní bod pátečního programu v Rock Café, Australan
Plini, narodil o dekádu dvě dříve, mohl by tam viset taky.
Dramaturgie tentokrát držela jednu linii. Z většiny se jednalo o instrumentální muziku, která stála na kytarách. A přesto byl každý z vystupujících jiný. Večer zahájila norsko-britská dvojka Owane & Jack Gardiner, v jejíž tvorbě se kytarová muzika prolíná s výraznými synth-waveovými náladami a jazzovou výstavbou melodií. Tento prvek do hry vnáší zejména Øyvind "Owane" Pedersen, Gardiner více čerpá z osmdesátkového soundu. Celé to jde velmi pěkně dohromady. Navzdory technickým potížím - do sálu se vpouštělo později, a i přesto si zvukovou zkoušku kapela vyřídila před publikem - to byl výborný, ač krátký set, plný nápadité muziky a humoru.
Polský kytarista
Jakub Żytecki přijel do Prahy premiérově a rovnou představil čerstvé album "Remind Me". To zase pro změnu roubuje kytarové instrumentálky na jaksi popovější přístup, který se nebojí ani (pravda, poněkud sladkých) vokálů. Na desce to funguje střídavě, naživo se Żytecki dominantně soustředil spíše na struny svých (mimochodem krásných) kytar. Zpěv zůstal upozaděn a prim tu hrály nejen rychlé - ale nikoliv bezobsažně ubíjející - běhy po strunách, ale i docela hutné, metalové riffy. Téměř nepatřičné k image rozevlátého floutka v obleku s povolenou kravatou.
Když před lety Plini hrál na festivalu Brutal Assault, vyslovil na hlavní stagei obavu, jestli ho metalisti s jeho hudbou nesežerou. Jeho nástup v Rock Café si vyžádal trochu delší přestavbu a bohužel ani ten se neobešel bez drobného zádrhelu s nefunkčními odposlechy. To muzikant glosoval slovy, že
"mu nijak zásadně nevadí, že svou strašnou hudbu nemusí poslouchat, ale že by bylo fajn, aby to fungovalo".
Vzápětí to fungovalo a s opusem "The Glass Bead Game" odstartoval gejzír hudebních barev. Djentově potrhané rytmy, ambientní plochy, jazz, progresivní metal, kosti lámající riffy, složitosti i hladivá emocionalita.
Plini je muzikant mnoha tváří a lehkosti podání. Jeho muzika působí organicky a i v těch složitých pasážích, v nichž mu zdatně sekundoval druhý kytarista, basák a bubeník, zní vlastně strašlivě, až obdivuhodně lehce. Technika tu nemá navrch před emocemi. Jen tóny kytary dovede
Plini vyprávět příběhy. Nepřichází ale o skromnost.
Jeho radost z toho, že napodruhé tyto prostory vyprodal, byla upřímná, stejně jako ironické poznámky na konto vlastní hudby nebo odcházení z pódia na přídavky. V Praze se jen zhasla světla a kapela čekala na ticho, které někdo suverénně přerušil v kontextu situace docela milým výkřikem:
"Hobluj, p*čo!"
Inu, milý koncert to byl. Elektrická kytara možná neplní mainstream, ale k tomu, aby úplně zmizela ze scény, má pořád hodně daleko. V Rock Café lidi dostali hned tři důkazy.