Dramaturgie koncertu je ošidná věc. Jasně, máte hlavní hvězdu, ta bude hrát poslední. Je ale již tradicí přidat - pro zahřátí - jednu či dvě (i více) skupiny, se kterými publikum stráví čas. Skvělá příležitost pro začínající formace, ne vždy to ale sedne. Velké žánrové rozkročení nemusí být dobré (kdybyste třeba k popové partičce šoupli blackmetalovou sebranku), příliš mnoho kapel z jednoho těsta taky nemusí dělat dobrotu. No, prostě umění. Ovšem ten, kdo skládal další body programu večera s Leprous, měl nesmírně šťastnou ruku.

Málokdy se totiž podaří spojit tři tak jiné nálady do výborně fungujícího celku. Vše zahájila mezinárodní sestava Kalandra vedená norskou divoženkou Katrine Stenbekk. Čtveřice tvoří náladotvorný, melancholický, pomaličku budovaný folk rock, staví atmosférické plochy, nespěchá, ukolébává. Ale neuspává, snění s Kalandrou je bdělé. Půlhodinka v její přítomnosti utekla příliš rychle, kousek by to ještě sneslo.

To, co přišlo po téhle melancholické partě, připomínalo kruté ranní probuzení pomocí kýble studené vody. Britové Monuments vlétli na pódium s vervou, která se zas tak často nevídá, a Palác Akropolis téměř zbořili. A co se síly zážitku týče, středeční večer prostě patřil jim. Mix metalové progrese, na střepy rozbitého mathcoru, djentu, metalcorových houpaček, deathcorového vokálu (kdyby Lorna Shore chtěla přece jen vyhodit Willa Ramose, Andy Cizek by fakt stál za zvážení) a melodických halekaček fungovala prostě skvěle.

A navíc to podání! Chuťovka. Publikum měli na lopatě od první sebevědomé "I, The Creator". A to by skoro jeden čekal, že osazenstvo vyprodaného klubu bude naladěno na poněkud jinou, klidnější, notu. Jenže opak byl pravdou, ani sami muzikanti možná takový bugr nečekali. Úsměvů a symbolických srdíček z prstů by se jeden nedopočítal. Parádní! I jejich vymezený hrací čas utekl až nepříjemně rychle.

Norové Leprous se za dobu existence hodně proměnili. V jejich více než dvacetileté kariéře postupně mizí metalové elementy, zůstává nad žánry stojící prog, který se nebojí djentových výletů, rozbitých rytmů, popových melodií i vysoko postaveného vokálu. Paradoxní ale je, že když dostalo publikum na výběr ze čtyř skladeb, vybralo si tu nejstarší možnou, "Restless".

A podobná reakce, která palác taky skoro zbořila, přišla hned u čtvrté "Salt". Téměř dvě třetiny setlistu zabraly poslední dvě desky "Aphelion" a "Pitfalls", které stejnou měrou mámí svou melancholií a zároveň trochu odrazují svou vypjatou, téměř bolestínskou emocionalitou. Einar Solberg je značně specifický vokalista, na jehož hlasový projev je potřeba si zvykat, naživo byl ale výborný a své nelehké party, i s náročnými přechody mezi hlasovými polohami, zvládl bez zádrhelů.

Svůj zhruba stominutový set (končilo se přesně s úderem desáté večerní) pojali Leprous vizuálně opulentně - na Akropoli tedy. A to si v zásadě vystačili jenom se světly a hustou mlhou. Muzikanti se tak měnili v pouhé siluety, mizeli ve tmě, jindy jejich pohyb fázovaly stroboskopy nebo světla vytvářela dojem, že je jeviště v jednom ohni, při silné "Castaway Angels" se pódium odělo do barev ukrajinské vlajky... Tady ale tady těch sto minut vlastně stačilo. Došlo i na momenty, které byly možná trochu zdlouhavé či stereotypní…

Fanoušci progresivně laděných hudebních směrů mají v posledních týdnech žně. Nedávno hráli na tomtéž místě Haken společně s Between The Buried And Me, už v pátek 10. března se v Rock Café představí mladá kytarová krev Plini. Sofistikovaná muzika ani omylem nezemřela - a je naprosto korektní, že tyhle skupiny sbližují tvrdost s jemností, muzikantské mistrovství s lehkostí podání i komplikovanost s přístupností.

Takoví jsou i Leprous, jedni z těch, kteří tohle nad žánry stojící propojování dokážou skvěle servírovat značně různorodému publiku. Soudě podle odezvy, která svým hlukem překonala i samotnou kapelu (mimochodem, zvuk by vynikající!), nebudeme na návrat těchto Norů dlouho čekat. Něco mi ale říká, že už to bude do větších prostor.