Když snivý progresivní rock chytil metalovou slinu, jako by se do centra dostalo napětí mezi duší a technikou. Vřelost melodií, emoce, klidně i ty negativní a vykřičené, proti muzikantské virtuozitě a naopak až strojové odosobněnosti. Když se obě složky dobře vyváží a jednotlivé prvky k sobě najdou odpovídající protipóly, dílo se podaří. Pokud se kyvadlo vychýlí příliš na jednu stranu, muzika může být v dílčích prvcích paráda, její účinek je ale obroušený. V překvapivě plném Paláci Akropolis jsme se dočkali obojího.

Předkapela Cryptodira z New Yorku má snahu, do svého setu vkládá maximum energie, ale její prog/math/core divočina působí celkově poněkud na sílu a bohužel povrchně. Silový přístup i křičený vokál zní jaksepatří hněvivě, málokdy ale překročí formu gesta. Pánové šli do svého setu s plnou vervou, nebylo to vyloženě špatné, ale o výstavním výkonu se též hovořit nedá. Přesto jejich půlhodinka, i díky tomu, že se toho na stagei pořád dost dělo, utekla v zásadě příjemně.

Between The Buried And Me vydali zatím poslední studiovku "Colors II" před dvěma lety, je proto pochopitelné, že se setlist jejich vystoupení opřel právě o ni. Pódium, prostorově limitované zatím zakrytým praktikáblem s bicími od Haken, obsadily dvoje klávesy. Jedny obsluhoval zpěvák Tommy Rogers, druhé basák Dan Briggs, kytarista a bubeník stáli trochu stranou.

A rozjelo se solidní peklo. Ačkoliv skupina z Kalifornie svou hudbu vaří z podobných ingrediencí jako Cryptodira, tady duch neschází. Hudba plná zvratů má technickou virtuozitu, rytmickou sofistikovanost, jemnost i drsný, rozervaný vokál, naživo ještě umocněný expresivním projevem Tommyho Rogerse, ale hlavně má obsah a hlavu a patu.

Prvním vrcholem byl desetiminutový opus "Revolution In Limbo", který mnohotvárnost Between The Buried And Me skvěle koncentruje do jedné skladby (druhým vokálem přispěl Scott Acquavella z Cryptodiry), a pak už koncert jen gradoval až k finální řádivé "Voice of Trespass". Tenhle set válcoval - a to i navzdory tomu, že se (alespoň na balkóně) v mixu poněkud ztrácela vcelku zásadní kytara.

To Britové Haken v sobě mají pořádnou porci ostrovní školy prog-rocku. Na rytmické nepravidelnosti a trhané metalové riffy pokládají čistý vokál a průzračné melodie a celek je ve své sofistikovanosti jaksi uživatelsky přístupnější. Jejich popularita rozhodně není náhoda a v publiku v Akropoli se dalo zahlédnout požehnané množství kapelních triček.

A k tomu bouřlivý aplaus na začátek a finální sborové odpovídačky v "Ectobius Rex". Mezi to se vklínila zásadní část stále aktuální nahrávky "Virus" - několikadílná skladba "Messiah Complex", která zabrala necelou třetinu vystoupení -, další čtyři kusy z téže desky, dvě starší věci a trojice nových singlů z alba "Fauna", které vychází za pár dnů.

To ovlivnilo i vizuální podobu setu - kapela na pódium vběhla v barevných plátěných košilích, kytarista Charles Griffiths navíc doplnil outfit o kraťasy. Ostatně oba kytaristé (vedle Griffitthse ještě Richard Henshall) jsou fantastickou ukázkou toho, jak hrát nesmírně sofistikovanou muziku a tvářit se u toho, jako když popíjíte mojito a to, co vaše prsty provádějí na hmatnících, je ta nejsnazší věc na světě. Ne že by se ostatní muzikanti dali zahanbit, tihle dva ale prostě stahovali nejvíce pozornosti.

A to možná i na úkor vokalisty Rosse Jenningse, který, asi si toho vědom, se dost často stahoval do zákulisí. I tady platí, že hudba Haken má vřelost a opravdovost, která vede vyrovnaný souboj s technickou brilancí.

Již zmíněný aplaus doprovázený vytleskávaným "One more song! One more song!" bohužel nezabral. Po "Ectobius Rex" se skupina rozloučila a bez přídavku zmizela v zákulisí. Alespoň drobnou odměnu za tohle bouřlivé uvítání by si Palác Akropolis zasloužil. Byl to vynikající večer plný barev i emocí. A tak to má být.