Všimla jsem si, že jsi zkrátila vlasy. Co tě k této změně vedlo?

Nedávno jsem se ostříhala v solidaritě se ženami v Íránu. Sdílela jsem cover íránské lidové skladby spolu s informací, jak celou záležitost podpořit. Zároveň jsem poprosila lidi, aby sledovali tamní dění. Za poslední měsíc na protestech zemřelo deset tisíc nevinných lidí, mezi nimi děti a ženy. To je to nejméně, co mohu udělat. Ve videu jsem si usekla vlasy - jako symbol solidarity. Jsem napůl Íránka, tak mě mrzí, co se tam děje. Moje rodina odešla během revoluce, všichni to celé dost prožívají a má to na ně velký dopad.

Člověk si o to víc váží, v jakých podmínkách může žít...

Lidi si myslejí, že je to daleko od nás a že tam je nastolen jiný režim. U nás na Slovensku se to ale taky děje, jsou politické strany, které řeší zákaz potratu v jakémkoliv případě - bez ohledu na doporučení lékaře či situaci. V USA zavírají ženy za to, že jely do jiného státu vyřídit si svoje zdravotní věci. Není to ve třetím světě, děje se to i u nás, toto je jen jeden případ z mnoha, kdy žena chce porodit dítě, ale má zdravotní komplikace, při kterých nepřežije ani dítě, ani ona. A z aktuálních českých a slovenských statistik došlo ke zvýšení domácího násilí na ženách o 14 % za poslední dva a půl roku.

Být ženou v dnešní době je skvělé, zároveň společnost proti úspěchu a progresu bojuje a vracíme se nazpět. Mám obrovskou výhodu, že jsem se narodila ve svobodném světě, svobodné rodině, kde mám okolo sebe feministku mamku, sestru a samé samostatné šikovné ženy. Zároveň mám otce, který by mi v životě neříkal, jak mám vést život, respektuje mě takovou, jaká jsem. Je mezi námi vzájemný respekt. Myslím, že žena jako já, která má pozici, tak když už nic jiného, měla by se vyjadřovat ke věcem, které se dějí. Ale já jsem měla vždy potřebu bojovat za něčí práva.

Před pár dny jsi vydala desku "Life". Když se chytnu názvu - jaký máš aktuálně život?

Parádní.

Za sebou máš i radikální životní změny. Jednou z nich je, že ses odstěhovala na Madeiru za rodiči...

Původně jsem tam jela během pandemie na návštěvu, když mě pozvala mamka. Tak neber to - být zavřená v ráji. Potřebovala jsem na chvíli nevidět lidi, protože jsem byla vyhořelá. Byla jsem po dvou nepříjemných rozchodech, které mi snížily sebevědomí a vnímání sebehodnoty. Byla jsem citlivá na jakoukoliv maličkost, co se týká práce. Vždycky jsem byla extrovert, ale najednou jsem se nechtěla s nikým vidět, komunikovat. Do toho se přidaly fyzické zdravotní problémy. Takže to přišlo akorát včas.

Do toho místa jsem se zamilovala, viděla jsem, jaký to má neskutečně dobrý vliv na moji psychiku i tělo. Už jsem tam dva roky. Asi mi to zachránilo život. Nevím, v jakém bych byla stavu, kdybych se nezvedla a nejela pryč. Ne že bych to tady neměla ráda, miluju to tu - Slovensko je můj domov a v Česku jsem velmi ráda. Ale potřebovala jsem změnu. Od šestnácti jsem devět let v kuse dělala to samé a potřebovala jsem si dát pauzu.

V čem ti to místo vyhovuje? Jak se odlišuje tamní život? Tipuji, že není tak uspěchaný. Co tam celé dny děláš?

Atmosféra a společnost lidí jsou tam úplně jinak nastavené. Zároveň mi vyhovuje, že jsem tam anonymní. Poprvé jako dospělý člověk zažívám, jaké to je mít normální život. Když na mě někdo kouká, tak to není proto, že mě pozná, ale že mám něco na nose, a to je super. Trvalo chvíli, než jsem si na to zvykla, ale užívám si to. Postupně začínáme řešit i hudební věci v Portugalsku. Lidi jsou bezprostřední, spontánní. Prioritou u nich je rodina, kamarádi, ostatní nespěchá. Nikdo nespěchá do práce, ale tak fungují všichni, proto si to můžou dovolit. Životní priorita tam není být co nejúspěšnější, nejlepší a nejbohatší, ale být co nejspokojenější se životem. Na každým zvlášť je, jak si to nastaví, jak potřebuje. Proto je dobrý si přenastavit svoje vnímání.

Během té pauzy ses učila programovat a mluvit portugalsky. Na jakou úroveň ses v obojím dostala?

Programování mi jde líp než portugalština. Po celou dobu jsem nahrávala album na dálku.

Jaké to bylo?

Je to moje první zkušenost, že jsme si s producentem volali, skládali a posílali si věci. Musela jsem zainvestovat do pořádné techniky, abych měla stejnou jak on. Pro mě teď byl nezvyk pracovat ve studiu. Měla jsem naspořeno, tak jsem měla čas se učit, rozvíjet, proto IT, programování, data analýza, ... Teď jsem se přihlásila na magistra - pokud mě vezmou, v lednu začnu online studovat business management a marketing data analysis.

Neztrácíš čas...

To já nikdy. Chtěla jsem se v životě zase posunout dále. Měla jsem pocit, že jsem zaseknutá, teď už jsem si našla cestu.

Aktuálně sis udělala diplom z digitálního marketingu. Využíváš z toho něco pro svoji práci? Tipuju, že jsou to třeba sociální sítě a podobně...

Kurz byl všeobecnější. Sociální sítě chápu, funguju na nich od šestnácti jako produkt. Ale naučila jsem se dělat webové stránky přes programy. Teď se učím programovací jazyk Java Script, abych to uměla udělat jen z kódu. Jak chodí SEO, jaké jsou algoritmy Googlu, na Facebooku. Když chci mít úspěch v tom, co dělám, chci být expert.

Zmínila jsi, že na Madeiře jsi poprvé sama sebou. Co jsi díky tomu o sobě zjistila?

Celý život jsem byla přesvědčená, že jsem trpělivý člověk, ale vůbec nejsem. Vše jsem v sobě potlačila, vždy jsem zlou energii a hněv vypouštěla jinde. Teď se učím být trpělivá. Na Madeiře jsem navštívila terapeutku. Přišla jsem k ní se seznamem, co bych vše chtěla vyřešit. Zeptala se mě, jestli vím, že tohle není objednávka v Mekáči. Většinu jsme vyřešily, ale jsou to roky práce sama se sebou, vnitřních debat, konfrontace myšlení a přesvědčení. Víc poznám samu sebe a to, jaká jsem teď, zároveň jsem si odpustila věci z minulosti, z dětství. Vnitřní růst byl jednou z nejsilnějších věcí a priorit.

Jak se Madeira otiskla do tvé tvorby?

Atmosférou určitě. Toto album je o dost šťastnější, pozitivnější. Je tam o mnoho více durových než mollovových melodií. Jsou tam rytmické a taneční věci. Veselé, kýčovité, popové. Šli jsme schválně touto cestou, aby tam byl vidět můj přesun z věcí, které mě zatěžovaly a ze kterých jsem byla vyhořelá. Z toho všeho existuje cesta ven a pak může být život krásný i přes to, co se děje kolem. "Life" má toto všechno reflektovat. Zároveň jsem chtěla vytvořit dílo, při jehož poslechu člověk na chvíli zapomene na shity, co se dějí ve světě, a chvíli si psychicky odpočine. Zařadila jsem tam i jednu českou a dvě česko-slovenské písničky jako poděkování fanouškům, že si to troufnu pro ně napsat. Zatím mám dobré ohlasy - prý to má hloubku, ale je to i příjemné na poslech. A toho jsem chtěla dosáhnout.

V čem je ta studiovka dle tvých slov ještě výjimečná? Prý od ní nemáš žádné očekávání. Jak to?

Dlouhé roky jsem nic nevydala, zároveň jsem měnila distributora, je to celé nové, nová situace, čísla a tak dál. Co se týká očekávání, mám nějaké. Ráda bych to tlačila do zahraničí. V Česku a na Slovensku dělám ráda, ale potřebuju se přesunout do světa. Pro mě není priorita vědět, jak to bude tu, ale chci se zaměřit i na to, jaké budou reakce právě za hranicemi.

Když jsme se potkaly před pěti lety, měla jsi rozjetou kariéru v Americe a plánovala jsi proniknout na japonský trh. Jak se to podařilo? A jak se celkově daří v zahraničí?

Máme kontakty, se kterými jsme v pravidelném kontaktu, ale zatím váháme. Řešíme hlavně USA, chtěla bych i evropské země. Evropa se posunula žánrově a po pandemii ožívají kulturní záležitosti - festivaly v Portugalsku, koncerty v Nizozemsku.

Co třeba Eurovize, ta tě neláká?

Nevím. Nejsem Češka a Slovensko není zapojené. Teoreticky bych mohla jít za Švýcarsko, kde jsem se narodila, ale tím, že se tam neangažuju, tak tam není reálný důvod. V předchozích letech vyhrávali ti, co nebyli zpěváky, ale baviči, a já se moc necítím, že bych tam patřila.

Nové album prý pro tebe bylo příležitostí uklidit si názory, hodnoty a rozporuplné pocity. Povedlo se?

Koncepčně vychází z mých životních kapitol, kterými jsem si prošla. Emoce, které jsou tam popsané, jsou vypořádáním s předešlými vztahy, se změnami v životě, s promeškanými možnostmi a příležitostmi. A naopak - odráží radost z toho co vyšlo a co funguje.

Singl "Another Life" je udělaný jako zamilovaný list pro "Run Run Run". Děkuju písni "Run Run Run", která mi umožnila desetiletou kariéru. Takže je tam láska vůči hudbě, vděčnost. Deska se jmenuje "Life", protože je to můj life, můj život za poslední dva roky a to, jak vnímám samu sebe, svět.

S tím taky souvisí i to, že bojuješ s tím, jak vypadáš. Trpíš dysmorfofobií, což je přesvědčení o vlastní ošklivosti a nedokonalosti… o tom je i píseň "Chcem". Proboha proč? Však si krásná žena! Je to tlakem společnosti? Už se máš ráda?

Mám dysmorfofobii, a když jsem byla mladší, měla jsem čtyři roky anorexii, problémy s přijímáním potravy, ze které vznikla dysmorfofobie. Dlouhé roky jsem se s tím vypořádávala. Už je to lepší, nezasahuje to tak do mého života, do mojí psychiky. Mnoho let jsem poslouchala, jak se řeší váha, partner, oblečení, nos, vlasy, … ještě před několika roky vypadal showbusiness jinak, byl o hodně víc sexistický a limitovaný.

Před pár lety jsem se k tomu začala vyjadřovat. Jsem ambasadorka duševního zdraví, co se týká ženské postavy, vnímání žen. Je to zaseknuté v hlavách lidí a ve společnosti. Samostatná témata nejsou špatná, jen ať se to řeší, ale je to nastavené ve prospěch mužů a v neprospěch žen. Je potřeba mít vzájemný respekt. Jinak nás to omezuje nejen v osobním životě, ale i v pracovní rovině. Setkala jsem se s názory, ať si z toho nic nedělám, že jsem stále hezká. Ale já jsem jen přibrala, nikdy jsem neprohlašovala, že jsem škaredá. Například v Portugalsku nikdo neřeší, jakou tam má kdo postavu.

Jak vlastně vzpomínáš na období debutového singlu?

Byl to takový chaos, že už ani nevím. Pamatuju se na natáčení klipu, u kterého byly moje mamka a sestra. Od té doby je to jeden velký mrak - vše se tak rychle rozběhlo, že jsem nestihla ani mrknout. Měla jsem čtyři koncerty denně, pak do televize, další program, schůzky. Cítila jsem se jak na ping-pongu. Bylo mi sedmnáct, bylo to super, ale když si na to jen vzpomenu, začne se mi točit hlava. Byla jsem natěšená, šťastná, byla jsem ráda, že se lidem líbí, co jsem napsala. To mi stačilo ke štěstí.

Song "Another Life" je o vnitřním dialogu na téma, jak by mohl vypadat náš život, kdybychom se rozhodli jinak v daném okamžiku. Lituješ nějakého rozhodnutí? Co bys změnila ve svém životě?

Víc bych si sama sebe vážila. Jinak nelituji. Nejsem litovací typ. Vše je dobré a poučné.

Co bys dělala, kdybys nebyla zpěvačka?

Asi IT. Od střední školy jsem chtěla být psycholožkou. Chtěla jsem být terapeutkou pro malé děti s nějakým postižením, ale čím jsem starší, tím víc mě baví digitální marketing, IT a propojení s businessem.

Ve videu k "Another Life" poprvé účinkuje i tvoje doprovodná kapela King Shaolin. Je to po devíti letech společného hraní. Proč až teď?

Mě to doteď nenapadlo. Kluci to uvítali. Bylo to náročné natáčení, lilo tak třikrát, museli nás z toho helipadu sebrat a vracet zpět, foukalo tam jak o život, všichni jsme prochladli. Po klipech, kde jsem měla scénky a předváděla herecké výkony, jsem se chtěla vrátit k původnímu pojetí, podobnému jako na "Run Run Run" - já, kapela, pěkný prostor. Zpěv by se sám měl prodávat, ne ty věci okolo.

Jak se skupina podílela na albu?

Na tomto ne, protože nástroje jsou udělané elektronicky u producenta, ale řešíme live sety, choreografii, zkrátka celou show.

Producent Matěj Vávra se poprvé zhostil i producentské funkce?

Pár lidem a sobě už produkoval, ale se mnou takhle pracoval prvně. První písničku "Feel" jsme udělali ze srandy během pandemie, chtěli jsme si to vyzkoušet. Zjistili jsme, že nám to jde, a tak jsme se rozhodli udělat celé album. Dva roky jsme na něm dělali, probíhalo to na dálku. Chtěl si dovybavit studio, napsal mi, co mám koupit, abychom měli stejnou zvukovou techniku a aby to akusticky znělo stejně.

Jak se ti s ním spolupracuje? Je to přece jen tvůj bývalý přítel. Nebyl pro vás problém oprostit se od osobní, intimní roviny?

My jsme kámoši delší dobu, než jakou jsme spolu byli jako pár. Vztah je příjemná vzpomínka, nostalgie. Jsme velmi dobří kamarádi, jedni z nejlepších. Není to pro nás divné. Hudebně si rozumíme, to je ten základ. Proto jsme mohli dělat album, bez ohledu na to, jaký je mezi námi vztah. Máme podobný vkus, jsme ve stejné branži, dělal mi kytaristu v druhé kapele. Byl to přirozený krok. Zároveň je talentovaný songwriter.

Spolupráce pomyslně vyvrcholila duetem, na desce máš ještě druhý - s Danom Kapitánem. Jak vznikla tato spolupráce?

Nahrávali jsme to před dvěma týdny. Znám se s ním už dlouho přes kolegy typu Majk Spirit, u kterého jsem se občas vyskytla jako popová zpěvačka, která přišla nazpívat rapperovi refrén. U před pár lety jsme spolupráci řešili, ale časově nám to nevyšlo. Ozval se nedávno, že chce opravit anglický text. Sešli jsme se kvůli tomu v kavárně a přišla řeč také na duet. Bylo to rychlé, dva dny nato se natočil a hned šel na master.

Booklet obsahuje rozmázlé fotky. Čím tě tato myšlenka zaujala?

Je tam naznačený pohyb, dynamika, což jsem měla i na předchozím albu - byl tam jemný náznak, takže to není novinka. Ale chtěla jsem tam přesně takové světlo, aby se lidi víc soustředili na hudbu, ne na obal. Je to metaforický kop všem hnusným novinářům, kteří mi kdy dali blbý otázky. Ale součástí bookletu budou i čisté fotky. Ta, co je nakonec na titulce, je nejmíň rozmazaná, na jiných ani nebylo vidět, kdo tam je. Chtěla jsem tam být aspoň trochu k poznání

Ty jsi celkem vytížená, i co se týká písní k filmům. Aktuálně jsi spoluautorkou hudby pro celovečerní animák pro děti "Cesta do Tvojzemí". Pro něj jsi napsala i song "Ve hvězdách", který jsi i nazpívala, a to ve více jazycích. Jak k tomu došlo?

Oslovili mě produkční z filmu, že by chtěli písničku ve třech jazycích. Asi proto šli za mnou, protože věděli, že to zazpívám slovensky, anglicky a že si troufnu na češtinu. Byla to týmová práce. Slovenský text psal můj manažer Lumír Matti, český Matěj, já anglický. Strašně se mi natáčela čeština, tím frázováním, které pro mě není přirozené. Klienti měli jasnou představu, co chtěli v obsahu textu a jaký by to mělo mít nádech.

Jak se ti líbil film?

Byla jsem na premiéře. Bylo to pěkné, vychází to z reality. Chlapec si vyřeší problém - když se rodiče rozcházejí, odejde si do světa fantazií. Hodně dětí to tak má. Příběh měl hlavu a patu. Je to hezky zpracované, zároveň je to po dlouhé době česko-slovenský animák udělaný touto technologií.

V tom to máte s hlavním hrdinou podobné - jak jsme se bavily na začátku, ty jsi možná taky unikla od problémů do svého světa. Co se týká dalších věcí, chystáš prý opět duet se svou sestrou Carmel. Můžeš nastínit, v jaké je to fázi?

Děláme na tom stále, bude hotový asi příští rok. Už je nahrané demo, spolupracujeme s producentem, který si dává načas, ale to jsme chtěli. Carmel měla volnější ruku, celé to šéfovala, já byla za doprovod. Zase to bude alternativní, rockovější, je to její poloha.

Když jsme u hudebních stylů, o své desce jsi prohlásila, že zní moderně, tanečně, že se jedná o moderní pop, ale s pocitem starého pop rocku. Já tam ale otisk starého pop rocku moc neslyším. Jak to bylo myšleno?

Je tam jemný nádech nostalgie - popu ze 70. a 80. let a grunge a pop rocku z 90. let . Není to třeba vidět na melodické lince, ale třeba na textech nebo na nástrojích. Je to jako jízda na Falcovi v "Nekonečném příběhu" - cesta přes všechny popové časy.

Prý píšeš knihu. O čem bude? Je to nějaký tvůj deníček?

Vůbec. Jsem na to alergická. Chtěla jsem zjistit, zda jsem schopná napsat knihu. Spojila jsem si dvě oblíbená témata, která sama ráda čtu, a řekla si, že je zkusím napsat. Vybrala jsem si historický román, děj se odehrává v 17. století ve Francii. Je to vymyšlený příběh na základě fakt, co se tehdy stala. Angažuji tam i reálné postavy z dějin.

To se máme na co těšit. Ví se o tobě, že jsi za každých okolností upřímná. Už se ti to někdy vymstilo?

Ráda bych byla neupřímná, ale nejde mi to. V showbusinessu je upřímnost vzácná. Čím jsem starší, tím jsem upřímnější, až to leze na nervy mým blízkým. Mám čisté svědomí, zároveň si dokážu chránit soukromí, nemusím povídat všechno.