Tak nejprve to hezké. Koncertu Lenny předcházelo dlouhé čekání a těšení se na další milník, který na své cestě zdolá. Měla k tomu všechny předpoklady. Dobrou desku "Weird & Wonderful", ke které při tom všem odkládání přibyl i mladší a ještě mnohem lepší sourozenec "Heartbreak Culture", k němuž bylo nutné program postupně přizpůsobit. Ke skvělým reakcím na nová alba se mohlo přičíst i letité chválení Lenky za její živá vystoupení, do kterých dává spoustu energie jak ona, tak její kapela, o čemž se ostatně nedávno mohlo přesvědčit i mezinárodní publikum na maďarském Szigetu.

A vezmeme-li to postupně, tak koncert v O2 universu začal slibně - dánský písničkář Remme se svou kapelou byli sympatickým mladým objevem, který můžete znát z vysílání Evropy 2. Ostatně i sám zpěvák byl překvapen, když jel v Praze taxíkem a slyšel sám sebe znít z rádia. Zhruba půlhodinovému vystoupení chyběly pouze obrazovky po stranách, protože stále platí, že by se je kapely, které zde vystupují, měly naučit vozit. Jinak z nich diváci sledující koncert z ochozů naproti mnoho mít nikdy nebudou.

Těch diváků ale bohužel nebylo mnoho. Hala byla naplněná přibližně z půlky a to je po několik let trvající reklamní kampani rozhodně zklamání. Můžeme spekulovat nad důvody: pandemie, inflace, publikum, které chybějící kulturní deficit dotáhlo už na jaře a v létě, nebo skutečnost, že Lenny nezpívá česky. Osobně bych byl raději, kdyby u angličtiny zůstala, a tento faktor nejraději vůbec nezmiňoval, nicméně při pohledu na vyprodané O2 areny jejích kolegů by to bylo ignorováním zřejmého faktoru a zavíráním očí před realitou.

Toho jsou si ale vědomi všichni, kteří to u nás zkoušejí v angličtině, Lake Malawi počínaje a třeba Deaf Heart nebo MYDY (ne)konče. Hudební pisálci je sice rádi pochválí, ale nikdo z nich se do největší české haly na svůj samostatný koncert asi hned tak nevypraví, což je samozřejmě škoda. Náš trh už je ale takový. To všechno je ale teď vedlejší.

Důležité je, že jsou to všechno spojité nádoby. Když se lístků neprodá dost, není většinou možné udělat dechberoucí show. A ta tady strašně scházela. Takto - hudební složka byla výborná, Lenny krásně zpívala, písničky skládá čím dál propracovanější a i v těch promluvách k publiku se lepší. A hlavně je vidět, že je to velká srdcařka a strašně moc jí na tom všem záleží. Proto pokud to bylo to hlavní, pro co jste si do O2 univerza přišli, museli jste být spokojení, protože to jádro, o kterém to všechno přece je, tam bylo a bylo silné.

Problém je v tom, že tohle všechno přece od Lenny dostáváme běžně. V klubu, na festivalech, kdekoliv. Je to ten vysoký standard, který ji řadí mezi jednu z našich nejlepších a nejoblíbenějších zpěvaček a hlavně díky němu ji máme všichni rádi.

Ale tohle bylo O2 universum. Velký, speciální koncert, který měl ukázat něco extra. Laťka, kterou bylo třeba přeskočit. A to se bohužel nepovedlo. Kam se poděly všechny ty lasery, konfety, hudební hosté, projekce, roztodivné outfity, kameramani snímající zpěvačku pro neexistující obrazovky, backvokalisté, zapojení diváků do hry, smyčce nebo třeba křoví v podobě tanečníků?

Ano, můžeme polemizovat nad tím, jak moc se konkrétní věci k Lenny hodí či nikoliv, ale kdy jindy přijít s něčím extra, co publikum zasáhne, pokud ne právě tentokrát? Na to jsme přece přišli, proto jsme tam byli. Abychom dostali něco navíc, co na běžném turné v průběhu roku neuvidíme a neuslyšíme. Vždyť třeba taková "Plastic Flowers" je tak výborná písnička, že si o něco speciálního vyloženě říká. Na to by se dalo vymyslet tolik věcí!

To "navíc" tady měl na starosti Matyáš Vorda a bohužel nic moc kloudného nevymyslel. Obdélníkové vyvýšení pro kapelu, světla na okrajích scény a nad ní velký, nakloněný čtverec plný světel byly vším, jen ne stage designem hodným tohoto prostoru. Vypadalo to chudě, prázdně a hlavně pořád tak nějak stejně. Jednou světla svítila bíle, podruhé červeně, potřetí zeleně, počtvrté duhově, párkrát se zapálily plamínky a to bylo tak zhruba všechno.

Pár specialitek se ale přece jen objevilo, byť ani ty nebyly bez výhrad. Jediným hostem byl nepřekvapivě Marpo, kterému v první sloce nezapnuli mikrofon, v té druhé mu nebylo moc dobře rozumět a navíc ještě zvolil pro svůj výkon svou typickou buldočí agresivitu, při které poskakuje jako při svých zápasech v ringu a máchá u toho rukama, jako by chtěl někoho praštit. Ta se ale k singlu "Easy", kde refrény zpívá jeho životní partnerka, vůbec nehodila. Tady to chtělo citlivější podání.

Naopak agresivnější pojetí bylo potřeba u coveru "The Pretender" od Foo Fighters, což byla sice skvělá volba písně, nicméně kytara Ondřeje Fiedlera byla slyšet slabě a devětadvacetiletá umělkyně svým chraplákem nedokázala v exponovaných pasážích zařvat tak silně, jako to dělá Dave Grohl.

A když už je řeč o prvoligových hvězdách, tak Mike Shinoda z Linkin Park, který pro protagonistku produkoval singl "Lithium", se objevil v krátké zdravici, to bylo moc milé. Stejně jako do vzduchu zvednuté obrovské křídlo pokryté květy, na němž zpěvačka zazpívala balady "Forever" a ještě předtím "Friends For Life", což byl nejkrásnější moment večera. Mimochodem, právě Remme ji spolu s ní dal pro album dohromady.

V úplném finále ještě při "Hell.o" zasypaly diváky nafukovací balónky, ale jelikož se to týkalo jen prvních řad, jen to podtrhlo ten levný dojem z celé show, který v příchozích zůstal. Ono se jim ani není co divit, že celou dobu zaraženě seděli jako pecky, a tak se o nějaké strhující atmosféře nedá ani mluvit. Snad se Lenny alespoň podařilo pokrýt náklady. Na svou první show v O2 universu ale v dobrém asi vzpomínat nebude. Tohle totiž bylo až příliš obyčejné.