Rok 2016, kdy se začala psát moje i jejich historie. Já jsem začala publikovat články, kapela Poetika se tehdy dala dohromady a do rádiového éteru vyslala megahit "Zkouším žít". Jeden z prvních rozhovorů jsem absolvovala právě s nimi. To byli pouze ve tříčlenné sestavě - rapper Eduard Rovenský, zpěvák Ondřej Brejška a klávesista Daniel Hrdlička. Posléze mezi sebe, aby ozvláštnili svá vystoupení a byli více kapelní, přizvali bubeníka a kytaristu. Mezitím vydali debut "Trinity", odjeli turné s Mirai, kteří tehdy byli na podobné úrovni (a před pár dny vyprodali dvakrát O2 arenu). Pak obměnili dva muzikanty a vydali zmiňovanou desku. Ale teď se láme chléb znovu.

Formace nedávno šokovala mnohé fanoušky svým prohlášením, ve kterém anoncovala, že cesty a další směrování Edy se od zbytku sestavy liší. Nebyla samozřejmě první ani poslední, kdo zažívá rozchod. Lidi se formují a jejich preference a cíle se vyvíjejí. A tak Poetika nyní dává sbohem svému zakladateli, který vymyslel její název.

Naštěstí vše probíhá v klidu, ale i tak se to zřejmě odrazilo do nálady jednotlivých členů. Kapela měla jet podzimní turné, ale kvůli této situaci ho zredukovala jen na brněnskou a pražskou zastávku. Na víc asi nebylo dost sil.

Brněnské zastavení už se uskutečnilo, takže středeční zastávka v Praze byla opravdu poslední koncert v této sestavě. Večer zahájila kapela Pilot. Zajímavostí je, že jejím frontmanem je také Daniel Hrdlička, tedy jmenovec producenta Poetiky. Toho si pak hlavní hvězda pozvala na záskok místo Kataríny Knechtové při písni "Cíl". Eda poznamenal, že to je prvně, kdy má po svém boku na stagei dva Dany Hrdličky. S tím poetickým ho pojí patnáct společných let na scéně. Tedy notný kus životní cesty, která nyní dospěla ke křižovatce, od které si půjde každý již po svém. A jak se zpívá v "Cíli": "Ta cesta je ciel a ciel je v tých cestách," s čímž nezbývá než souhlasit.

Zpěvák z Pilotů nebyl jediný host. Je to dané i tím, že na desce "Identity" je hned trojlístek duetů, takže nechyběl v "Elegii" Martin Čupka aka Muerte z John Wolfhooker - zde se Ondřej Brejška přiznal k velké trémě (a to běžně trému nemívá), neboť song hráli prvně naživo.

Dorazil i Mirai Navrátil, který sklidil obrovský potlesk při "Karavaně". K "Za oponou"se přidal bývalý kytarista Tomáš Kozina, ten zůstal ještě na cover "Hey Let's Go". Předposlední "Utichá" doprovodila na violoncello Terezie Kovalová.

Celý večer se i hodně mluvilo, děkovalo, ale i věnovalo. Ondřej Brejška věnoval song "Padám" Davidu Stypkovi, který na něm spolupracoval, a dodal, že není den, kdyby na něj nevzpomněl. Komentoval také vznik jednotlivých písní a klipů. Například k "Ikarovi" vzniklo video - taková aftermovie z netradičního koncertu z nedaleké Kotvy, od něhož bez dne uplynuly přesně tři roky. Tuto píseň věnoval i svému zesnulému dědovi Antonínovi a vysvětlil její pointu, i když to běžně nedělá a nechává na každém posluchači, aby si v každé skladbě našel to svoje.

Před "Múzami" zavzpomínal na natáčení klipu, jaké to je, když vám při řízení auta v lese někdo přehodí přes hlavu pytel, se kterým se, jak sami uznáte, špatně řídí. Symbolicky si pak přehodil přes hlavu ručník.

Krom jejich repertoáru zazněl cover pankáčské "Hey Let's Go!" od My Neighbor Totoro, ale i nezvykle komorně zazpívané "Stánky" od bratrů Nedvědů, které prý hudebníkům často zněly v dodávkách, stejně jako retro hit "Hej, mistře basu" či Záviš.

Závěrečným přídavkem byla již jednou hraná "Zkouším žít", která začala akusticky mezi lidmi a postupně gradovala, zpěváci se vrátili na pódium a k nim se přidali i ostatní hosté.

Musím se přiznat, koncert mě dojal. I nejedna slza ukápla. Čekala jsem sice, že dorazí víc lidí, obzvláště když se jedná o rozlučku se zakládajícím členem a o možnost vidět naposled tuto sestavu pohromadě, ale aspoň měl večer rodinnější atmosféru. Život jde dál, a když něco končí, něco nového začíná.

O tom je vlastně i song "Utichá", v jehož refrénu Ondřej zpívá: "Jen já vím, kam mám jít. Možná cestu zpátky neznám. Možná jsem tam, kde mám být," a Eda k tomu dodává: "Příběhy blíží se konci, ale tak to prostě bývá. Zatímco se jeden loučí, druhý tě obratem vítá..." A Ondřej to uzavírá: "Teď tu bránu zavírám, jít zpátky nehodlám, klíč k ní nemám. Tam za ní má cesta je…" Jak symbolické, smutné, ale i nadějeplné, tato slova ten večer dostala další rozměr a odrážejí nadčasovost některých songů skupiny.

Eda si už stihl založit svůj nový projekt Highland, se kterým za pár dní představí debutový singl. Sama kapela Poetika neví, co bude dál, tvoří. Jedno je jisté, playlist v této podobě jsme slyšeli naposled, protože je otázkou, zda přiberou mezi sebe jiného rappera, nebo písně předělají. Edo, díky. "Chápu, nic netrvá věčně," jak se zpívá ve skladbě "Každou vteřinou"... Přejeme všem hodně zdaru v dalším počínání.