Suede se s punkovou řadovkou "Autofiction" vracejí ke svým kořenům

26.09.2022 00:00 - Kateřina Spacek | foto: BMG Rights Management

Kdysi dávno, v roce 1993, vyšlo jejich debutové album s prostým názvem "Suede". Začínalo písní "So Young", elektricky nabitou ódou na opojení mládím, kterou Brett Anderson zpíval ve stylu okouzlujícího romantického básníka. S "Autofiction" kapela znovu dokazuje, že je stále stejně bujará jako před třiceti lety.
8/10

Suede - Autofiction

Skladby: She Still Leads Me On, Personality Disorder, 15 Again, The Only Way I Can Love You, That Boy on the Stage, Drive Myself Home, Black Ice, Shadow Self, It's Always the Quiet Ones, What am I Without You?, Turn off Your Brain and Yell
Vydáno: 16.9.2022
Celkový čas: 45:29
Vydavatel: BMG
"Autofiction" je v pořadí deváté studiové album od Suede. Vychází přitom téměř třicet let po eponymní kolekci z roku 1993, jež je zařadila mezi lídry britpopové scény. Texty Bretta Andersona prozrazují jistou zádumčivou vyzrálost, přesto je z nových skladeb slyšet návrat ke kořenům. Člověk má pocit, jako kdyby se vracel v čase a znovu poslouchal "Suede" nebo "Dog Man Star", kde je silně cítit vliv Davida Bowieho.

Otvírák "She Still Leads Me On" je slzopudný song. Není laděn do obvyklého mollového tónu, stojí na vygradovaných syrových riffech a cválající rytmice. Jak sám Anderson už jednou přiznal, tuhle písničku psal jako vzpomínku na svou matku, která zemřela v roce 1989. Následuje neméně poutavá "Personality Disorder", která zní podobně jako "Animal Nitrate" a "Metal Mickey" z éry zmíněné prvotiny.

V "15 Again" frontman vzpomíná na intenzivní život teenagerů na okraji příměstského městečka Haywards Heath v Sussexu. "The Only Way I Can Love You" připomíná spíše "Night Thoughts" z debutu. Je popovější a romantičtější než ostatní skladby, přesto lze ocenit kytarové skills Richarda Oakese, jehož riffy se chtě nechtě vryjí pod kůži. "That Boy on the Stage" je asi nejlepší ukázkou zpěvákovy vokální všestrannosti - předvádí zde svůj falzet a hloubku, aniž by se zapotil.

Témata vzpomínání a sebevýčitek se opakují. "Drive Myself Home" je velkolepá gotická balada o pronásledování nepřítomnými lidmi. Je to song, který novou řadovku láme. Posluchač je už zcela pohlcen Brettovou melancholií a nechá se dál unášet na skladbách "Black Ice", "Shadow Self" a "It's Always the Quiet Ones", která je skoro jakýmsi echem minulosti. Chvílemi navíc jako by se ozvaly kytarové riffy Stefana Olsdala z kapely Placebo. Chybějí už jen Molkovy utahané vokály.

Propad do klavírní a pochmurné atmosféry "What Am I Without You" zní přesně tak, jak už název vypovídá. Ztráta, spousta otázek a smutek. Závěrečná "Turn Off Your Brain and Yell" zní v porovnání s tímto kusem energičtěji a člověk už předem ví, že tohle album prostě stojí za to, a má chuť si ho pustit znovu.

Se třemi dekádami a devíti studiovkami na kontě se Suede skutečně ukazují jako poslední výjimečná kapela, jedna z těch, které nejen že vydávaly skvělé nahrávky v době rozkvětu britpopu a alternativního rocku, ale vydávají je i v současné době. S ohledem na to je "Autofiction" povinnou výbavou nejen pro každého fanouška těchto uctívaných žánrů, ale i pro ty mladší a neznalé.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY