Maxïmo Park v Praze vzpomínali na zemřelého režiséra. Velký hit ale nezahráli

14.09.2022 12:15 - Jan Trávníček | foto: [PIAS]

Znáte ten pocit, když jdete na koncert a nejvíc ze všeho se těšíte na jeden konkrétní song, který je právě pro vás tím úplně největším hitem? A jaké to je zklamání, když pak nezazní? Tak přesně tohle teď udělali českému publiku Maxïmo Park. Převážně na kytaře postavený večer to ale jinak byl povedený.

Live:Maxïmo Park

místo: Futurum Music Bar, Praha
support: Peaness
datum: 13. září 2022
setlist: All Of Me, The Night I Lost My Head, Baby, Sleep, Feelings I’m Supposed To Feel, Hips And Lips, Ardour, What Equals Love?, Placeholder, Great Art, The Undercurrents, I Don't Know What I'm Doing, Her Name Was Audre, Get High (No, I Don't), Books From Boxes, Versions Of You, Graffiti, Partly Of My Making, Our Velocity, Apply Some Pressure

Indierocková kytarovka z Británie. To byl a stále ještě je pořád pojem. Počátek tisíciletí přivedl na scénu spoustu těchto kapel. Některé z nich se transformovaly a za poslech stojí dodnes (Arctic Monkeys, Bloc Party). Jiné zůstaly věrné žánru a zvuku, s nímž prorazily, a tak naopak pomalu upadají v zapomnění. Nebo se na ně už dokonce úplně zapomnělo, což je třeba případ kdysi nadějných Orson.

A mezi všechny ty, kteří postupně upadají, ať už to jsou Kaiser Chiefs, The Fratellis nebo Razorlight, můžeme bohužel zařadit i Maxïmo Park. Ty bychom vzhledem k jejich bohaté studiové činnosti určitě rádi viděli na větších pódiích, než bylo právě to ve Futurum Music Baru. Ale je to tak, jak to je. Musíme být proto rádi hlavně za to, že to ještě nezabalili.

Vůbec by tady už totiž nemuseli být. Maxïmo Park totiž, se vší úctou k nim a jejich práci, nikdy neprorazili s takovou silou jako jejich kolegové zmínění výše. Přesto - ačkoliv se počty zhlédnutí jejich videoklipů na YouTube počítají spíše jen v tisících než v miliónech - mají své oddané fanoušky, pro které by nepřipadalo v úvahu nevyužít tak vzácné příležitosti, jakou byl jejich český koncert, a na místo nedorazit. Jenže jich bylo sotva pár desítek, a tak byl klub naplněný přibližně z poloviny. To do budoucna nevěstí nic dobrého.

Ve čtvrt na devět hlavním hvězdám předskočili ještě Peaness. A než se začnete smát jejich hloupému jménu, rovnou radši dodáme správnou výslovnost. Ta totiž zní "pínez". Ženské trio hrálo ve složení kytara, basa, bicí a zpěv, který si mezi sebe jednotlivé členky podělily. Argumentů pro doporučení k poslechu jejich indiepopové tvorby ale bohužel mnoho není, podobné kytarové songy, s nimiž předstoupily před publikum, už jste slyšeli tisíckrát jinde a lépe.

Maxïmo Park svůj setlist pro každý koncert drobně obměňují, jejich zastávka v Praze byla programově nejpodobnější vystoupení z německého Hamburku. I přesto ale došlo k několika drobným úpravám - k nim se hned dostaneme. Start byl podobný, hned sedm písniček zůstalo stejných, přičemž ta nejzábavnější z nich byla samozřejmě skočná "Hips And Lips". Návštěvníci ji odměnili prvním větším jásotem.

Frontman Paul Smith, mimochodem sám autor hned čtyř sólových desek, byl plný života. Třiačtyřicet byste mu určitě nehádali. V klobouku a černo-červené košili (kterou brzy odhodil a zůstal jen v jakési její havajské variantě, kterou měl pod ní) se dopouštěl teatrálních gest. Rukama se rozmachoval na všechny strany, a jelikož na rozdíl od zbývajících čtyř muzikantů (na titulní fotce k článku chybí ještě klávesistka) neměl v rukou žádný nástroj, snažil se stojan mikrofonu využít pro maximálně dynamický pohyb, co mu to jen drobné pódium klubu dovolovalo. Co si budeme povídat, bylo zkrátka znát, že je zvyklý zpívat pro více lidí. Pěl však sebejistě, bez zaškobrtnutí a skoro jako z nahrávky.

A také hodně povídal. Skoro každou skladbu uvedl přinejmenším tím, z jakého ze sedmi alb pochází, přičemž vůbec nejčastěji sahal k prozatím poslednímu "Nature Always Wins", které odeznělo skoro celé. Připravený tahák mu ale umožnil udělat i pár vstřícných gest, takže kromě českého "ahoj" nebo "děkuji" také pronesl v našem jazyce před "Great Art" i větu: "Toto je náš nový singl" nebo v případě "Books From Boxes" i: "Toto je milostná píseň."

Dozvěděli jsme se také, že "What Equals Love?" je skladba o politicích, kteří pořád jen lžou. Že "Versions Of You", tentokrát v anglické, nikoliv německé verzi, kterou hráli u našich západních sousedů, patří mezi nejsilnější kusy jejich dosavadního repertoáru. Nebo že se frontman při procházce Prahou zastavil v muzeu Franze Kafky.

A že má umění rád, potvrdil i na konci základního setu, kdy poprvé za celé turné zařadil pro zakončení před přídavkem píseň "Grafitti". Zvolil ji jako poctu francouzskému režisérovi Jeanu Luc-Godardovi, který ten den ve svých jedenadevadesáti letech zemřel a jehož filmy prý Paula Smitha velmi ovlivnily.

Přídavek už byl ale podobný jako kdekoliv jinde, a tak trio "Partly Of My Making", "Our Velocity" a "Apply Some Pressure" zakončilo poměrně dlouhý večer. Tedy až na jednu věc. Maxïmo Park nikdy neměli mnoho hitů, ovšem kousek "Girls Who Play Guitars" je jeden z jejich úplně největších. Pro řadu fanoušků to může být vůbec ten první, který jim vytane na mysl, když někdo vysloví jméno kapely. A ten, žel, nezazněl. Jinak to ale bylo fajn.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY