Po více než dvaceti letech u Depeche Mode vydává zpěvák Dave Gahan první sólový počin s názvem "Paper Monsters". Jak daleko se na své desce vzdálil od své domovské kapely, si můžete přečíst v naší recenzi. Ovšem co bude dále s Depeche Mode, to vám prozradit neumíme...
V ozvěnách mediálních přestřelek o tom, jak u
Depeche Mode chybí
Alan Wilder (a Fletch jen postává na pódiu) a zda ke skládání nového materiálu pustí
Martin Gore i někoho jiného, vypustil Gore do světa svou druhou kolekci coververzí a krátce potom zpěvák kapely
David Gahan první sólovou (a autorskou) desku. To jenom podněcuje dohady o další budoucnosti
Depeche Mode. Gahanovo album "Paper Monsters" je kvalitní, ale že by to byl jednoznačný průlom a všichni dokola nadšeně skákali ke stropu, se nedá říci. Buď jak buď, Gahan dokázal, že se dokáže postavit na vlastní nohy - jeho tvůrčí potenciál by mohl obohatit i domovskou skupinu a dodat jí možná novou jiskru.
Deska "Paper Monsters" se od tvorby
Depeche Mode příliš neodlišuje, i když se to možná čekalo. Přeci jen je Gahan charakteristickým hlasem kapely již více než dvacet let a za tu dobu také jistě nasál mnoho z Martinova skladatelského rukopisu (viz "Hold On"). Osobně jsem očekával tvrdší zvuk nahrávky a právě ty nejvíce kytarové a rockové skladby na desce považuji za nejlepší - první singl "Dirty Sticky Floors" mi napoprvé evokoval tvrdé
Simple Minds nebo
INXS. Velmi dobrý a výrazný kousek je "Hidden House", pěkná ukázka spojení živých nástrojů a elektroniky, ostatně jako další rychlejší píseň "Bottle Living" s osvěžující foukačkou.
Moc pěknou atmosféru má píseň "Bitter Apple", směřuje až někam ke swingu, zajímavě se vlní. Gahan rád po pomalém průběhu skladby nasadí tvrdý kytarový nebo smyčci zatížený konec ("Black & Blue Again") a tyto momenty jsou určující pro odlišení podobně znějících pomalých písní nadto opatřených tematicky neradostnými texty. Ostatně nějaké veselé taškařice se od "Paper Monsters" ani nedaly čekat.
Domnívám se, že album "Paper Monsters" má jako sólový počin zpěváka
Depeche Mode smysl, protože naznačilo jeho autorské možnosti, má kvalitní zvuk a přináší několik silných písní. Raději než odchod Gahana na samostatnou dráhu (i když na to má) bych přivítal novou šťávu u
Depeche Mode - možná by se vzájemně Gahan s Gorem mohli vyhecovat. Avšak interní vztahy v kapele těžko prohlédneme, a tak nezbývá nic jiného, než vyčkat budoucnosti. Čas si lze krátit třeba i touto slušně odvedenou Gahanovou prací, jež by neměla fanoušky DM nijak pohoršit.