Stále v brzkém odpoledni, ale i tak - domácí thrashová omladina Faüst byla jednou z mála tuzemských kapel, které se letos dokázaly probojovat na hlavní pódium a navíc dostaly docela dobrý slot. V půl třetí sice slunce pálilo o sto šest, těch nezdolných odvážných, kteří pod Sea Shepherd stage rotovali v rozměrném circle pitu, bylo ovšem překvapivě hodně. Oprávněně. Faüst během pár let vyrostli v jednu z nejpozoruhodnějších záležitostí, které domácí thrashová scéna nabízí (dejte si jejich stále čerstvou novinku "Tinnitus Inquisition"), a vážně mají na to hrát na hlavním pódiu.

Horko, sucho, prach. Od úterý venkovní teploty v Jaroměři stoupaly a v pátek došly svého vrcholu. Ve vzduchu se začal vznášet typický prach a na tvářích se objevily respirátory a roušky. Kvůli covidu to ale tentokrát, ve většině případů, nebylo. Prach totiž začal zalézat všude a návštěvník, který nebyl na festivalu první den, se jasně poznal podle bot a oblečení, které s trochou nadsázky vypadalo, jako by dotyčný makal na stavbě. Své si také začala vybírat únava. Byl čtvrtý den a hlavně v pozdějších hodinách už to v pevnosti vypadalo jako ve finále dřívějších ročníků standardní délky - areálem se ploužilo více unavených mátoh hledajících místo k sezení, přibyli i spáči ve stínu. Ale zpátky k hudebnímu programu.

O Humanity’s Last Breath se mluví jaké o jedné z nadějí metalu. V jejich tvorbě je spousta hluboké temnoty, rozervané disonance, ale i notný díl atmosféry. Black metal říznutý industriální mechaničností a deathmetalovým vokálem? Proč ne. Metalový extrém pro nové tisíciletí. Jejich album "Välde" patří k tomu nejlepšímu, co vloni z temných vod vyplulo, a jejich set drtil jako kladivo. A to navzdory tomu, že jim klacky házela pod nohy technika a že vystoupili bez baskytary. I tak to mělo tlak jako máloco. A navíc to bylo originální a svojské, s velkým příslibem do budoucna. A to se vždycky cení.

Na doporučení kolegy se vydávám na Obscure Stage, kde si dám jednu z největších divočáren, které jsem letos na Brutalu viděl. Britové Frontierer rozsekali jeviště na kusy roztříštěnou a opět matematicky přesně slepenou hudbou. Intenzivně, krátce, energicky. Tak by se jejich koncert zakončený lezením na pódiovou konstrukci dal shrnout asi nejlépe. Ale stejně se to špatně popisuje, tohle se musí zažít.

Na hlavní náměstí se vracím na druhou polovinu setu doommetalových Swallow The Sun. I tady, stejně jako u vnitřní melancholií příbuzných kolegů Katatonie, jim část atmosféry sebralo podvečerní světlo. I tak to bylo ale velice příjemné, byť jaksi poklidné a trošku bez strhující šťávy.

Pravým opakem byli Sick Of It All. Pokud je newyorský hardcore skutečně pojmem, zrovna tahle parta pánů v letech na tom má výrazný podíl. A byla to pořádně divoká párty. Obří moshpit se téměř nezastavil a nad tím vším se vznášeli plavci na rukou rozeskákaného a nadšeného davu. Ta energie byla prostě neskutečná. Sick Of It All bavili, ale únava si na mně začala vybírat svou daň. Po kávovém osvěžení chytám kousek spolehlivých Decapitated, ale letos si s death metalem moc nerozumím.

Totéž by se dalo říct o skvělých a technicky brilantních Suffocation, kteří na stejnou scénu vystoupili o dva časové sloty později. "Asi stárneš," konstatuje kolega fotograf, když v nabitém programu nacházíme chvíli na to sednout si a probrat bezprostřední dojmy. Něco na tom asi bude, možná za to trochu může i letora dvou covidových let. Nejen festivalová kola zarezla. Ono přinutit utahané a zlenivělé tělo, aby pobíhalo od pódiu k pódiu, v horku i dešti (jak se ukáže v sobotu), není žádná láce.

Mezi deathmetalové hvězdy se vklínila hvězda blackmetalová. Chronicky problematický Abbath před pár lety opustil domovské Immortal a začal tvořit pod svým vlastním jménem. A zatím se mu to - až na jednu alkoholem podmíněnou epizodu, která jej na čas zavřela do léčebny - docela daří. Nahrávky mají vzestupnou tendenci a i naživo má střízlivý muzikant s tím nejjednodušším možným corpsepaintem na obličeji slušnou energii a kouzlo. Sice to celé mírně klouže po hraně blackmetalové parodie, ale nešť. Umí to a velké jméno to není pro nic za nic.

No, a pak na pódium nastoupili Venom a opakovalo se téměř totéž, co u Mercyful Fate nebo v sobotu Mayhem. Legendy si letos mazaly své mladší kolegy na chleba. Venom jsou v jádru okultní Motörhead, jedna z těch skupin, která heavy metal pojala natolik přímočaře, až položila základy lo-fi estetiky, která je pro žánr typická. A taky vlastně vytvořili pojem black metal.

Stejnojmennou skladbou (a svým největším hitem) svůj set otevřeli a pak až do konce nepolevili. Skoro-šedesátník Cronos nahodil růžovo-fialové vlasy a s grácií, pouze s bubeníkem a kytaristou, sypal do publika jednu naostřenou ikonickou pecku za druhou. Temné metalové styly se za tu dobu, kdy riffy Venom poprvé prořízly britský underground, dost posunuly, jejich hudba je tak dnes už docela retro. To jí nikterak neubralo na kvalitě jejího živého provedení.

Další hudební zážitky už v pátek nedám. Mrzí mě zejména black-industriální Mysticum a také karnevaloví blackaři Slagmaur, kteří na Bastion stagei spojili síly s tamními obyvateli postapokalyptické kolonie, která se stala jednou z největších mimohudebních atrakcí festivalu. Věřím, že se vrátí i za rok. A nás už čeká jen sobotní finále v čele s Leprous, Sólstafir a již zmíněnými Mayhem.