Dobrého thrash metalu není nikdy dost, obzvláště když domácí, již poněkud obroušené staré gardy typu Debustrol nahrazuje čerstvá krev. Exorcizphobia dorostla do domácí špičky, to je fakt. Ale na krk jim pořádně dýchají i Faüst, u nichž jsme se konečně dočkali plnohodnotné studiovky "Tinnitus Inquisition". Jaká je?
Faüst jsou ukázkou podařené kapelní transformace. Ještě před pár lety tahle parta, respektive její tři čtvrtiny, zhurta vtrhla na thrashovou scénu jako CBF (
Cold Blooded Fish) s podařenou deskou
"Malvarma". Tím se vlastně příběh jedné skupiny uzavřel a začal druhý. Pod názvem Faüst a s novým kytaristou v sestavě nalákali eponymním
sedmipalcovým EP a pozici utvrdili kazetovým živákem. Na plnohodnotnou řadovku se čekalo rok a půl. A vyplatilo se to.
Už EP nastavilo jisté mantinely, kterých se drží i aktuální "Tinnitus Inquisition". Stabilně se pohybuje na poli poctivě starosvětského thrashe, v téměř retro podobě. Své inspirace nijak neskrývají, přesto je výsledek svěží a moderní. Žádné oprašování starých jistot, ale spojování prověřených prvků do funkčního celku, který navíc obohacují svou vlastní nakažlivou energií.
Na desce se potkává melodičnost
Metalliky s agresivním tahem na branku à la
Slayer, k zaslechnutí jsou tu ozvěny velikánů
Testament nebo
Exodus. Díky tomuto spojení není "Tinnitus Inquisition" jen bezhlavou riffovou rubanicí, ale na mnoha místech i příjemně atmosférickou jízdou, která buduje napětí pomocí pomalejších úvodů (hned druhá "Curse Eternal" zní jako srážka
Black Sabbath a výše zmíněných Slayer).
Melodie tu hrají prim, často se zčistajasna vynoří ze zběsilého sóla a odhalí nečekané harmonie ("Exitus Freefall"), na chvilku tu Faüst sklouznou až k deathmetalové výhružnosti. Nahrávka neztrácí na zvukové přehlednosti, vyniknou kytarové finesy, promyšlená rytmika ("Let’s Go Neanderthal") i patřičně ostrý, ale v rámci možností srozumitelný vokál.
"Tinnitus Inquisition" je nesmírně zábavná a promyšleně nervní deska. Tempa tu zběsile skáčou dolů a nahoru, zvukový
bordel, jako například titulní hlukové intro, střídají melodické pasáže a všechno to nese kupředu riffová nálož ve vysokém tempu, které vyvolává dojem nezastavitelnosti. Ze všech skladeb čiší obrovské nadšení, ale i muzikantská preciznost. Vlivy, které hráče formovaly, jsou zde sice velice znatelné, momenty, kdy si je
Faüst přetvářejí k obrazu svému, a tedy směřují ke stoprocentně svému výrazu, jsou tu ale velmi hojné a jen čekají na to, až se budou moci plně rozvinout. Věřím, že to bude už na příštím albu.