Čeští a slovenští umělci měli letos na Szigetu žně a poslední den se k rapperovi Pil C přidali ještě na poslední chvíli přidaní John Wolfhooker. Naopak údajně nemocný Sam Fender koncert zrušil.

Jeho absence v pondělním programu byla citelná. Na jednu stranu je třeba organizátory pochválit, že se jim až na něj podařilo všechna hlavní lákadla do Budapešti dostat včas a v pořádku, nicméně na jednoho z možných následovníků Bruce Springsteena jsme se těšili opravdu hodně. A to i proto, že zejména v Americe rychle rostoucí jméno je na evropských pódiích stále velmi vzácné.

Soupiska proto musela být drobně přeskládána, a jelikož až na Holly Humberstone žádné velké popové nebo taneční vystoupení Sziget nečekalo a navíc ještě byl začátek týdne, množství lidí v areálu citelně ubylo. Nepředstavujte si ale poloprázdný ostrov, pořád tam bylo přibližně dvakrát tolik lidí, co třeba letos na poprvé vyprodaném Rock For People.

Račte si i povšimnout, že až na koncert Lenny dosud nepadla zmínka o zvukařích. Dobře známé problémy z českých hudebních přehlídek zde zkrátka neexistují, a když už by si člověk jó chtěl zanadávat, může zmínit maximálně Europe stage, která při souběžně hrajících koncertech občas ruší návštěvníky stanu Mastercard a opačně, ale to je jen drobnost.

Stejně jako úvodní koncerty Iceage a maďarských Carson Coma, kdy se v obou případech na hlasitosti přidalo tak, až to bylo trochu bolestivé. Pětici mladíků, kteří si za zvukařskou věží místo sledování koncertu raději kopali s míčem, to ale asi bylo jedno.

Ovšem irští Inhaler už zvědavými fanoušky indie-rocku zaplnili dobré dvě třetiny stanu. Mezi skladby z prvotiny "It Won’t Always Be Like This" zařadili také dvě novější věci - "These Are The Days" a "We Have To Move On". Přijetí bylo velmi vřelé, a i když to na kapele nebylo nijak znát, musí být už z neustálého koncertování vyčerpaná. A pro pravidelné čtenáře - ano, i tentokrát měl Bonův syn Elijah Hewson svůj oblíbený bílý nátělník.

Na hlavní scéně následně dostala jednu ze svých velkých šancí skromná a introvertní slečna jménem Holly Humberstone. Ta se díky absenci Sama Fendera (a také nemožnosti zahrát s ním společný duet, na který se alespoň podívejte níže) rázem stala druhým nejdůležitějším vystupujícím posledního dne a svou velkou šanci beze zbytku využila.

Podobně jako v Hradci Králové vystoupila obklopena sadou nástrojů a společně se svou bubenicí dala publiku ochutnat materiál, který jí vynesl nominaci na BBC Sound Of 2021. Její líbezný, něžný vokál doprovázel například píseň "Lonely In London", kterou napsala, když se od svých tří sester a koček na vesnici odstěhovala do velkoměsta v naději, že se proslaví. A pak byla velmi překvapena ošklivým bytem, drahým nájmem a divnými spolubydlícími.

"Tohle jsem napsala pro svou mladší sestru a zpívám tam, že sice nevím, čím přesně si procházíš, ale chci abys věděla, že jsem tu pro tebe," pronesla, když uváděla skladbu "Deep End". Vůbec nejsilnější ale byla, když na samotný závěr dala intimnější verzi "The Walls Are Way Too Thin". Tehdy její procítěný, něžný vokál zamířil přímo do srdce. A jelikož i ona letos koncertuje, jak jen může, je zřejmé, že do povědomí se dostatečně zapíše a chystaná debutová deska bude velká událost. Určitě se vyplatí ji sledovat i nadále.

A zatímco ve stanu si Princess Nokia v batůžku s Kirbym podávala ruce s fanoušky v prvních řadách a v cirkusovém šapitó se diváci marně dožadovali vpuštění na další z jistě zábavných představení, v dřevěném Magic Mirror tou dobou hrál na klávesy Andrej Babiš.

Tedy pardon, byl to samozřejmě Andrei Bobiș, člen rumunské skupiny Zimbru. Ten pomáhal své formaci s dopředu uhánějícím synth-popem, a pokud vás tento hudební žánr baví, mohla by vás oslovit i tahle partička. Pod pódiem jí ale v Maďarsku křepčilo sotva pár desítek lidí, většina obyvatel ostrova se už totiž přemisťovala zpátky pod hlavní scénu.

Šestým a posledním letošním headlinerem byli Arctic Monkeys. I ti jsou na festivalu častými hosty, naposledy zde zahráli v roce 2018 a o dva roky dříve sem frontman Alex Turner přivezl i svou druhou kapelu The Last Shadow Puppets.

Možná vůbec nejviditelnější změnou oproti předchozím koncertům byla jeho image. Rozevláté floutkovství nahradila stylová kožená bunda, účes získal kultivovanější tvar a také scéna byla tak trochu po vzoru poslední desky usedlejší. V jejím centru byl kruh, uprostřed nějž probleskovaly záběry z kamer a žluté řady světel kolem něj tvořily docela pěkné vizuální pokoukáníčko.

Žádnou novou písničku si opičáci nepřipravili, a jelikož ze stále aktuální sbírky "Tranqulity Base Hotel + Casino" vytáhli pouhé dva kousky, zatímco z veleúspěšné "AM" z roku 2013 jich bylo hned osm, je možné, že si uvědomili, že razantní změnou stylu své fanoušky minule spíše naštvali. To album totiž tehdy získávalo jak extrémně nadšené recenze, tak také velmi negativní, proto jsme velmi zvědaví, jak bude znít příští studiovka.

Pokud se chystáte na jejich společný pražský koncert s Inhaler na Výstavišti, kde zahrají už ve čtvrtek 18. srpna (po Szigetu si dali ještě jeden koncert v Chorvatsku), pak určitě neočekávejte rozdivočelou, rockovou show, jakou si možná ti nejvěrnější pamatují ještě z jejich české premiéry na Rock For People 2009. Ty časy už jsou dávno pryč. Dnešní Arctic Monkeys jsou spíše vláčnější, pomalejší a muzikantsky vyzrálejší band, u něhož se spíše mírně houpete v bocích, než že byste hrozili paroháčem. A pokud to potřebujete slyšet na plnou pusu, tak ano, je to místy trochu nuda.

Ale jen do doby, než Alex Turner svou bundu odloží, vytáhne si zmačkanou košili z kalhot, nasadí si na nos sluneční brýle a svůj spíše povídavější typ zpěvu začne tlačit do songů se silným, melodickým základem. "Do I Wanna Know?", "I Bet You Look Good On The Dancefloor" a "R U Mine?" patří mezi hity, které mají fanoušci nejraději a jsou to také ony, u nichž se skupina i publikum o poznání více odvážou. V Budapešti to fungovalo skvěle a i díky trochu volnějšímu prostranství pod hlavní scénou nakonec všichni dostali, pro co si přišli.

Pak už ale byl čas namazat si opálený krk, najít klíče od svého Mustanga ze šedesátého sedmého a na zadní sedadla roztáhnout vlajku Konfederace. Do stanu se totiž přiřítili Clutch. Padesátník Neil Fallon s dvanácti stonerrockovými alby na krku působil na festivalu pro úplně jinou cílovku jako zjevení. I ve svých letech ale pádil kupředu jako mladík za tak akorát přiopilou spolužačkou. Tohle byla jízda.

Na stejném místě pro naši výpravu Sziget skončil s koncertem Fontaines D.C., a koho baví irský post-punk, nechť se naučí, jak se jejich jméno správně píše, protože aktuálně je to hodně trendy záležitost a dá se očekávat, že ještě půjdou nahoru. A fun fact - prvních pár tónů z jejich singlu "Sha Sha Sha" zní stejně jako znělka k animovanému seriálu "My z Kačerova".

A tím Sziget skončil. Nutno dodat, že zmiňované šetření se projevilo i v tom, že letos nikdo neodehrál takzvanou "End show", která byla v předchozích letech prestižní záležitostí pro DJe, a tak jsme letos poprvé za šest ročníků byli bez ohňostroje. Také jsme nakonec nenašli ani zmíněný stánek s kolbicí, ani s nadsázkou míněný gastrofestival. Jídlo, které vždy patřilo mezi velké taháky maďarského hudebního svátku, bylo letos dražší a chuťově průměrné.

Na druhou stranu ale bylo možné koncerty na hlavní stagei sledovat z větších obrazovek než v minulosti a to je třeba pochválit. Stejně jako skutečnost, že až na Sama Fendera vystoupili snad všichni tak, jak měli, což je v sezóně 2022 zázrak.

A i přes všechny výtky by nemělo zapadnout, že i když to byl subjektivně nejslabší ročník Szigetu z těch šesti, které jsme měli možnost navštívit, pořád je to jeden z nejúžasnějších festivalů na celém světě. Místo, kterému se dobrých devadesát procent jiných hudebních přehlídek nepřiblíží ani z dálky. A jedna z nejlepších dovolených, jaké sami sobě můžete nadělit. Lidé tam jsou ve většině případů usměvaví, pomáhají si a není třeba bát se krádeží nebo agresivních opilců. A jelikož za celý festival nezapršelo, vodní děla a hasiči se snažili návštěvníky chránit před úpalem a cestou k hlavnímu pódiu se rozdávaly kelímky s vodou. I tyhle detaily tvoří celek.

Na festivalu, na nějž se přijel podívat i hollywoodský herec Timothée Chalamet, jsme během šesti dní nachodili přes 120 kilometrů, viděli jsme přibližně 50 koncertů od umělců, kterých bylo i včetně nehudebních performerů přesně 488 z celkem 54 zemí, a i když jsme se snažili oběhat všechno podstatné, i tak zůstala na Ostrově svobody místa, kam jsme se vůbec podívat nestihli. Děje se tam toho totiž pořád šíleně moc. Všude. A nonstop.

Ale i přes všechno to vyčerpání, brblání nad nedokonalostmi a všudypřítomný prach je to místo, kterému nejde nepodlehnout. A když už se tam jednou vypravíte a zažijete to na vlastní kůži, tak prostě víte, co je ta další meta. Zažít to znovu i příště. A pak zase. A znovu. Tak dlouho, jak to jen bude možné.

Sziget je závislost. Je to vstup do jiného světa. Místo, kde na všechny trable z reálného života úplně zapomenete. Protože existujete jenom teď a tady. A tak si na to vzpomeňte, až tam budete stát v davu a zpívat právě s tím vaším nejoblíbenějším umělcem tu jednu jedinou písničku. Tu, kvůli které jste tam přijeli. Tak těsně předtím, než začne její poslední refrén a těch sto tisíc lidí kolem vás exploduje ve sdílené radosti, si na tenhle text vzpomeňte a uvědomte si to. Těch pár vteřin. Tak to je ono. Ráj.