Úvodem je třeba vyseknout velkou poklonu organizátorům i všem lidem starajícím se o logistiku, že až na na poslední chvíli zrušené Sleaford Mods do Ostravy dorazili snad všichni. To je - zvlášť v letošním roce se všemi těmi chybějícími tourbusy a zmatky na letištích - fenomenální výkon.

Jedním dechem bych ale rád dodal tip na vylepšení pro příště. Když už má celá řada stageí, ať už se bavíme o Gongu, Meltingpotu a dalších menších scénách, omezenou kapacitu, nebylo by od věci do festivalové aplikace přidat funkci, která by při jejím naplnění zahlásila, že už se tam nedostanete. Mnohokrát se mi letos i v předchozích letech stávalo, že jsem prošel celý areál kvůli programu, na který jsem se nakonec nedostal. A přitom samozřejmě prošvihl i celou řadu vystoupení konajících se souběžně jinde. Čas je na takovémto festivalu nejcennější komodita a zamrzí, když ho ztrácíte zbytečně.

Chef'Special jsou jedni z koní stáje Fueled By Ramen, která pomohla ke slávě například Paramore, Panic! At The Disco, Yellowcard, Twenty One Pilots, s nimiž odjeli americké turné nebo třeba bohužel už nefungujícím Gym Class Heroes. Toto vydavatelství, dnes už zastřešené pod značkou 300 Elektra Entertainment, tedy ví, jak své svěřence protlačit na vrchol.

Přesto se nezdá, že by právě nizozemská skupina udělala nějaký zásadní přerod k větší slávě od doby, kdy jsem ji v roce 2017 viděl hrát na Szigetu. Má sice pár silných písniček, na nichž může stavět, a i v Ostravě bylo na hlavní scéně vidět, že marní naživo určitě nejsou, přesto bych se na jejich místě ptal, kde to vázne. A jak nám zpěvák Joshua Nolet ještě před první přeháňkou řekl, on i kytarista Guido Joseph se nedávno dočkali potomků, je tedy na místě se ptát, zda stát se mezinárodně známou formací bude i nadále jejich prioritou.

Řecká zpěvačka, herečka a tanečnice Marina Satti mezitím probouzela z letargie diváky pod Liberty scénou, hned první skladby ale měla tak umečené, že jsem raději prchl na dávku ukrajinského rapu od Aliny Pash. Někdejší účastnice tamní verze X-Factoru i Eurovize divákům dala na srozuměnou, že sice chápe, že je teď jejího rodiště všude plno a nejspíš jsme tím už trochu otrávení, ale že ta situace tam je skutečně alarmující, a ona tak hodlá prokládat své vystoupení proslovy, které nebudou příjemné. A že kdo to nechce poslouchat, ať jde jinam. Většina lidí zůstala a Alinu podpořila, jen je trochu škoda, že občas její přednes doprovázely i drobné snahy o smyslné tanečky, které tu agitační část lehce devalvovaly. Naštěstí měli o pár hodin později nastoupit ti, kteří to umějí pořádně.

Cestou k hlavní scéně jsem se zastavil na Full Moon stagei, kde právě hrála Dukla, což je jedna ze skupin, o které se víc píše, než kolik toho doopravdy odehraje na důležitých scénách typu Colours. Když už ale asi podesáté v textu jedné ze skladeb zopakovali, že jim něco protéká mezi prsty, šel jsem radši o dům dál.

Inhaler jsou indierocková formace, kterou v letošním roce nelze přehlédnout. Hrají všude. Po pražském koncertě i zastávce na polském Open’eru nyní opanovali ostravské pódium, za pár týdnů budou v Praze předskakovat Arctic Monkeys a ještě je čeká mimo jiné i Sziget.

A je to dobře, protože fakt, že je zpěvák Elijah Hewson synem Bona z U2, nijak nezastiňuje skutečnost, že jejich debut "It Won’t Always Be Like This" je silným releasem pro budoucí kariéru. Navíc už mají z Ostravy dalšího dobrého známého. Martin Garrix se jim totiž staral o světelný park a byl to také on, kdo po bouřce, která koncert přerušila, fanoušky nakopl na poslední dva songy tím, že jim pustil ohnivé efekty. Parádní kytarovková seance.

A jak se mi folkově akustické duo Hudson Taylor líbilo ve studiové podobě, tak mě úvod jeho koncertu zklamal. Vůbec to nemělo tu šťávu, jakou na stejné scéně předvedli například Sons Of The East, abychom zůstali v podobných vodách, a tak jsem radši přešel na progresivnější Luvver, jejichž videoklip, ve kterém jezdí na skateu, mi učaroval. Neskutečné, že takto vynikající písnička vznikla na Slovensku. Tohle jméno z Nitry je třeba sledovat.

"Neříkej mi, co mám dělat / Ty střílíš do mě / A já zase do tebe," uvedli se na hlavní scéně Balaklava Blues s početným sborem Permoník Choir Karviná. Příběh o tom, jak se Zlatě Holušové dva dramaturgové vrátili ze showcaseového festivalu v slzách a nezávisle na sobě jí referovali o tom, že právě tato kanadská formace s ukrajinskými kořeny je to nejlepší, co za dlouhé roky viděli, byl dobře propraný už v rozhovorech před festivalem. Samotný vznik Balaklava Blues ale také dokáže zapůsobit. A to, že na té historce z novin opravdu něco bude, se ukázalo hned záhy.

Mrazivě upřímné texty o válce na Východě, který je blíž, než se zdá, se potkávaly s hudbou na pomezí radostného popu, rocku, taneční a elektronické hudby, na kterou by se za předpokladu, že neumíte anglicky, dalo skvěle pařit. Tleskat nebo máchat rukou jako na rapových akcích ale tady bylo až nepatřičné, a to i přesto, že k tomu ústřední trio vybízelo. Neřešme ani množství half-playbacku, tady to výjimečně nehrálo roli.

"Ráda sbírám borůvky / Ale tady už žádné nejsou," je jen jeden z mnoha zdrcujících textů, které se promítaly na projekcích v angličtině, zatímco kapela jazyky střídala podle libosti. A někdy prostě jen křičela: "Střílej!"

Tíha přítomného okamžiku dopadala na každého takovou silou, jak moc jednoznačně má nastavené své vnitřní hodnoty. Pro někoho to byl jen další koncert, jiný si u toho hrál s mobilem, někdo zase plakal ještě mnohem dřív, než na pódium přišlo trio mladých tanečnic z Ukrajiny, které už dnes jsou občankami České republiky a o válce už něco vědí. I to mávání světélky mobilů, které rozpoutal navrátivší se sbor, mělo tentokrát úplně jinou váhu. "Stop Putin," hlásalo heslo na projekci v závěru. To nebyl koncert. To bylo volání o pomoc. Tak tvrdé a upřímné, jak jen mohlo být. Vyslyšíte ho?

O Larkin Poe jsem před lety psal jako jeden z prvních tady, a jelikož v květnu hrály v Praze, považoval jsem jejich roční příděl za splněný a jen měl radost z toho, kolik nových posluchačů v Ostravě zase získají. A vydal se do Gongu na jedno z mála představení, které nebylo (podobně jako třeba o pár hodin dříve hrající Markéta Irglová) dávno vyprodané. Na Tindersticks, o nichž jsem měl jen mlhavou představu a chtěl jsem je objevit především sám sobě. A když říkám vyprodané, myslím to doopravdy, pořadatelé se bohužel vrátili k modelu z videoherního průmyslu a do Gongu prodávají lístky za 150 Kč, jako by to snad bylo DLC ke Colours. Palec dolů.

Zpěvák Stuart A. Staples bývá přirovnáván k Nicku Caveovi a není to mimo. Nejen že hudebníci kolem něj tvoří podobně bohatou, melancholicky znějící kulisu, ale i síla Tindersticks tkví spíše v textech a plném soustředění se na detaily, které byste měli mít naposlouchané dopředu, abyste je mohli docenit. To ale pro mě, stále ještě vydýchávajícího tíživé dojmy z extrémně emocionálního koncertu Balaklava Blues, nebylo úplně jednoduché, a tak nejsem s to jejich sílu plně docenit. Doplním si vzdělání a zkusím jejich křehké melodie s decentním, místy až šansonovým vokálem někdy příště.

A zatímco areál se postupně vyprazdňoval, hlavní scénu si pro sebe vzal Martin Garrix. Začal stejně jako před čtrnácti dny na polském Open’eru, tedy spoluprací s Duou Lipou s názvem "Scared To Be Lonely". A stejně jako kdekoliv jinde i do Ostravy si přivezl své plusko na projekce a spolu s tím i světla, ohně, konfety, lasery, dým a samozřejmě spoustu rachejtlí. Kdo přišel na vizuální pozlátko, musel být spokojen.

Zbytek jeho setu se ale už od Polska lišil více, než bych po předchozích zkušenostech s ním vůbec čekal. Ano, byla tady většina hitů - "Higher Ground" s vokály Johna Martina, "High On Life", kde mu zpívá Bonn, vzpomínka na Aviciiho v podobě "Waiting For Love" nebo třeba "Summer Day", které propletl do ohnivé "Animals". A třeba "In The Name Of Love" s bohatou pyrotechnikou je tak silný kousek, že ho nejspíš bude hrát po celou svou kariéru.

Jinak byl ale jeho hodinu a půl dlouhý set o hodinu kratší než v Polsku a spousta skladeb zazněla v plné nebo přinejmenším většinové délce, což také není pravidlem. I proto byl Nizozemec tentokrát spíše pouštěčem než DJem. Nejvěrnější fanoušky ale určitě potěšilo, že se dočkali předvedení tracku "Loop", což je věc, která se na jeho YouTube kanále objevila jen pár hodin před samotným koncertem. To ale není to jediné, čím bylo toto vystoupení unikátní. Ze songů jiných interpretů totiž zařadil úryvky "Seven Nation Army" od The White Stripes a "Swish Swish" od Katy Perry, což sice dělává vždycky, avšak čekali byste u něj Lewise Capaldiho? Ba co víc - napadlo by vás, že na jeho show uslyšíte "One More Time" od Daft Punk? To už unikátní bylo. Ve výsledku tedy spokojenost hlavně proto, že se neopakoval tolik, kolik by se nabízelo.

Festival Colours Of Ostrava skončil. Vynikajících koncertů nabídl mnoho, diváci ale museli překousnout chudší program, překotnou dramaturgii, v níž se ztrácela hudba (nejen) z Afriky a stejně tak někdejší jistota v podobě Drive stage se stala pódiem, na kterém už nehrají formace, které ctí její název jako svého času Pierce Brothers nebo Skinny Lister, ale v podstatě kdokoliv a to je škoda. Také jsme zažili o poznání horší organizaci než v minulých letech a že se místo koncertů na internetu mluvilo hlavně o kelímcích, také o něčem svědčí. Nejlepší ročník to tak zcela určitě nebyl, ale to asi nebyl ani záměr. Hlavní bylo se vůbec po třech letech vrátit. A to se povedlo. Zbytek se snad podaří dotáhnout příště.