Je zábavné sledovat, v jakém víru protichůdných emocí se pohybují názory posluchačů na novou desku kapely Metallica. Album "St. Anger" neomylně vystartovalo na první příčku americké prodejní hitparády Top 200 časopisu Billboard a mnoha dalších. Co je na dlouho očekávané (otřepaná fráze!) novince rockerů ze San Francisca tak rozporuplného a proč vyvolává nálady oscilující od nadšených chvalozpěvů až po naprosté odsouzení? Už dlouho žádná velká a vzývaná nahrávka natolik nevyžadovala osobní poslechovou zkušenost, kterou nenahradí desítky recenzí a zprostředkovaných reakcí. Obrázek si musí udělat každý sám - možná pak i pod tímto článkem vznikne fórum plné úplně odlišných pohledů na věc a jistě všechny v sobě budou nést kus pravdy.

Jestliže se všude píše, že "St. Anger" je tvrdší a rychlejší než předchozí alba z devadesátých let, pak se proti tomu nedá nic namítat, protože je tomu tak. Otázkou je, jestli je i kvalitnější. Má cenu pátrat, zda je v něčem přínosné a objevné? Mám pocit, že si tuhle desku Metallica prostě musela nahrát jako terapii po všech nepříjemnostech, co jí v posledních pár letech potkaly (nejhorší byla Hetfieldova alkoholová závislost a následná odvykací kúra). Museli otevřít stavidla nahromaděné energii, zlobě a trápení, vyléčit se tvrdým hudebním nátěrem. Myslím, že to nemá moc společného se vstřebáváním okolních rockových trendů, zejména nu-metalovou vlnou (i když i ten se dá na St. Anger vystopovat, třeba v "The Unnamed Feeling"). Prostě je to jen zachycení současného stavu kapely, jež trpěla přetlakem a ten zkrátka musel ven.

"St. Anger" je temný monolit, hodina a čtvrt náročně stravitelné hutné muziky. Dovolím si tvrdit, že i když se v jednotlivých dlouhých skladbách děje hodně (rychlé změny tempa, náladové zvraty), přeci jen celek působí poněkud monotónním dojmem. Bez odpočinku se na posluchače valí jen a jen neúprosné kytarové riffy a pokud jsem se nepřeslechl, není na desce snad žádné kytarové sólo Kirka Hammetta. Střídmá produkce a plechové bicí ještě umocňují dojem garážové syrovosti. Hetfield zpívá na doraz, obdivuhodně jde až na hranu možností a jsou momenty, kdy jistou barvu hlasu u něj slyšíme vůbec poprvé. V "Invisible Kid" například jednu chvíli připomene Chrise Cornella z počátku devadesátých let.

Zjednodušeně se dá říci, že milovníci staré Metalliky z osmdesátých let asi budou mít "St. Anger" raději než ti, pro které je vrcholem skupiny deska "Load". Ke druhé skupině patřím i já - mám raději ono období, kdy se Metallica zařadila do rockového mainstreamu (a jistě, tím se zpronevěřila mnoha příznivcům z tvrdého jádra, aby zase získala dvakrát více nových posluchačů), trochu experimentovala a hledala něco nového. "St. Anger" nahrála Metallica hlavně pro sebe, aby si dokázala, že se do toho dokáže pořád s vervou opřít bez ohledu na okolní trendy, požadavky a nálady. Nejlépe to snad vystihuje refrénový slogan z titulní písně: "Fuck it all and no regrets".

Docela by mne zajímalo (i když teď je předčasné předjímat události, když je nová deska tak čerstvá), kam se vydá Metallica dále a za jak dlouhou dobu. Nový basák Robert Trujillo prý do "rodiny" přinesl novou chuť a vervu, přijdou koncerty a další nové podněty. Nemyslím si, že další album by mělo být stejné jak "St. Anger" a tipoval bych to na trochu barevnější sound, i když ovšemže řádně tvrdý - od nekompromisní říznosti už asi Metallica neustoupí, a tak je to dobře. Pořád je to velká kapela.