Oficiálně avizovaný začátek koncertu Arrested Development v Lucerna Music Baru byl ohlášen na devátou hodinu, do té doby měl publikum do provozní teploty zahřívat DJ. Už to bývá pro řadu dospělých a přes den pracujících docela pozdě, ale dejme tomu. Skupina se však na pódiu ukázala až s 45minutovým zpožděním proti plánu. Co za tím bylo? Těžko říct. Rapové akce sice občas začínají se skluzem, ale tohle je přece jen trochu moc. To už pak místo těšení se na show nutně přemýšlíte nad tím, zda muzikantům třeba uletělo letadlo nebo jen někde v zákulisí pálí jednoho jointa za druhým.

A pokud na následující pracovní den, v tomto případě čtvrtek, nemáte dopředu nahlášené volno, hlavou vám nutně začne běžet ani ne tolik to, jaké písničky ještě budou hrát, ale spíše jak budete druhý den v práci vypadat. A taky jak se vlastně dostanete domů. V kolik to tak reálně může skončit? Můžu si dovolit čekat na poslední písničku, nebo musím odejít dříve? Pojede ještě metro? Neujel mi právě poslední vlak? A pokud nebydlíte přímo v Praze, tak třeba i - kde budu dneska spát?

Přes všechny tyto přízemní problémy ale bylo znát, že Arrested Development hráli pro publikum, kterému ve většině případů byly tyto starosti cizí. Spousta z přítomných byla v příjemně rozverné náladě, v ruce měla drink, před klubem si dala aspoň jeden joint a navzájem se mezi sebou oslovovala "kámo" nebo "brácho". "Zevlák" je možná ten výraz, který teď hledáte. Ať už jím jste skrytě a navenek se snažíte prezentovat jako zodpovědný profesionál nebo jedete takzvaně all-in, byl to nejspíš ten správný přístup k životu, jaký v tu chvíli byl potřeba.

Ten koncert sám o sobě nebyl špatný. Diváci většinu času mávali rukama nad hlavou a zpívali "ej" a "ou", zatímco u mikrofonu se střídali čtyři lidé a sázeli do hlediště ty největší pecky ze své dlouholeté historie. A to včetně "Give A Man A Fish", "Revolution", úryvku "Jump" od House Of Pain nebo hned po ní následující "Mr. Wendal".

Pokud jste o Arrested Development do dnešního dne i přes jejich dlouhou historii nikdy neslyšeli, tak si jejich kombinaci hip hopu s dalšími příbuznými žánry můžete představit asi tak, jak by dneska zněli The Black Eyed Peas, kteří nikdy nepoznali Fergie. A kteří zůstali u zvuku svých prvních dvou alb, jež dnes zná málokdo. Rapu znalejší publikum by ale určitě našlo i lepší příměry - Cypress Hill, De La Soul, Public Enemy... ti všichni a mnozí další by si s partou z Atlanty mohli podat ruce. Poslední zmíněný singl je pak vynikající vstupní branou do její diskografie, a pokud vás bude bavit ten, nejspíš si oblíbíte i další skladby skupiny, která vždycky spíše než na ego vsázela v textech na sdělení.

Závěrečná "Everyday People" zazněla až ve 23:20 a pak už museli řešit cestu domů opravdu všichni. Je škoda, když vám jinak dobrý večer pokazí taková prkotina. Speech, One Love a další členové by si tak mohli uvědomit, že kázat "love, peace and unity" je sice pěkné, ale ne ve chvíli, kdy si svými vlastními činy protistranu nejdříve naštvete.