Oskar Petr konečně přestal svou muzikantskou krev rozprodávat po kapkách a pořádně si nařízl tepny. A sytě rudou kapalinu nechal deset let poté, co vydal sólový debut "Krev, bláto a slzy", zase stékat do vlastního kýble zdobeného nálepkou "Fabrica Atomica". Tento zakládající člen legendárního tria Marsyas nedávno také připoměl (pokud to tedy bylo vůbec třeba) na soundtracku veleúpěšného "Pupenda" filmovou verzí uchvatného, nestárnoucího "Zmrzlináře". Brzo po svém porevolučním návratu z emigrace ve Spojených státech dodával hudbu a texty například B.S.P, Anně K., stojí za jedinou opravdu hezkou písní Leony Machálkové ("Zbloudilá"), ale nejsilnější spolupráci navázal s Davidem Kollerem ("Chci zas v tobě spát") a Lucií (i megahit "Medvídek"). U Lucie ostatně měla skončit i závěrečná skladba Atomicy "Rosemary". V poslední chvíli (a možná i o něco později :) ji však autor v náhlém návalu rodičovského pudu nepustil.

"Fabrica Atomica" nevytváří zrovna ideální podmínky pro stopování Petra do folkových sedmdesátých let. Ač si třeba refrén prvního singlu "Pojď se mnou (Olé, olé)" Oskar suší od roku 1977, poznat to na něm není. Po autorovi byl často žádán návrat k Marsyasovské folkovosti, on sám si však spíše pohrával s myšlenkou nahrát elektronické album. Nakonec vznikl drsnější popík spíše s příklonem k moderním stylům (např. titulní skladba). Muzikantsky nepříliš plodná léta za velkou louží zanechaly naopak stopu mamutí. Amerikanismy a odkazy na tamní reálie se to tu jen hemží - picture show, dívčí jména Mary-Anne, Sara nebo Rosemary.

Velká část melodií nosí tričko s obrázkem medvídka. Jsou natolik jednoduché a tak učinné, že se člověku neodbytně vrací myšlenka, že už je přece dávno musel napsat někdo jiný, nebo ještě lépe on sám. Je to ale pravý opak pocitu deja vu dostavujícího se při poslechu skladeb originalitou nehýřících. Všechny jsou podány Petrovým mocným hlasem, který asi musel být kvůli své intenzitě snímán z opravdu uctivé vzdálenosti. V kontrastu s jeho mohutností občas vyniknou sladké hlásky (pravděpodobně) sester Sladkých. Jediná skladba, kde mi Petrův zpěv (místy připomínající Honzu Kalouska) neseděl, byla ukolébavka "Rosemary", která se svými mocnými výdechy měla k jemnosti pro ni vhodné opravdu daleko.

K happyendu zbývají jen dva krůčky. A právě při tom předposledním se borcovi nožka nepěkně zvrtla. Po dlouhé době mám pocit, že je nějaká deska přeprodukovaná. Velikášské velezvuky, které zpočátku jen dotvářejí monumentálnost alba brzy začnou tížit jako monument, pod jehož sutinami ležíte. Lehké materiály byly při stavbě použity minimálně. Z jinak spíše lehce nadprůměrné "Balady v G" tak dělají jeden z nejsvětlejších momentů, stejně jako ze skladby "Televizní tvář" přerušované náhlými bouřkami, i v přírodě v posledních týdnech častými. Ještě kraťoučká zmínka o textech - přiznám se, že jejich poetika je mi cizí. Vím, že budu plést jablka ne s hruškami, ale přinejmenším s dýněmi, ale nemůžu se ubránit srovnání "Námořníčka" ("Hluboká jsou lůna dam / i já s tebou počítám / námořníčku, sfoukni svíčku / pojď si hrát jedenkrát / lodí hází") s Plíhalovou "Námořnickou" ("Za modrým obzorem dva mysy naděje / lákají odvážné kluky / Snad právě na něho štěstí se usměje / cíl má už na dosah ruky"). Je to prostě o něčem jiném. Je možné, že si Petrovy texty vykládám špatně, ale jeho erotické podtexty se už za podtexty ani považovat nedají.

Ačkoliv jsem od autora čekal trošku víc, album s podivným, ale snadno zapamatovatelným názvem určitě nepropadne díky Oskarovu neuvadajícímu skladatelskému talentu. Jsem docela zvědavý na plánované koncerty a jejich skromnější a průhlednější aranže. Ty totiž budou tím, co umožní pupenům písní z "Fabricy Atomicy" rozvít se dokonale.