Bono z U2 má se svou ženou Ali čtyři děti. Nejstarší dceru Jordan (rok narození 1989), mladší dceru Eve (1991), syna Elijaha (1999) a nejmladšího Johna (2001). Elijah kolem sebe v roce 2015 postavil kapelu Inhaler a o tři roky později už společně vydávali první singly. Následně se dostali do hledáčku BBC Sound Of 2020, kde obsadili pátou příčku. Debutová deska "It Won’t Always Be Like This" vyšla v roce následujícím.

Jó, když máte tátu milionáře, navíc z branže, kde ho znají a vyhoví mu všichni, na které si ukáže, to se pak proráží do světa snadno. Navíc vás může naučit zpívat, hrát na kytaru, pomůže vám vyhnout se častým chybám v živém vystupování, nahrávání i v přístupu k byznysu. To všechno je takový servis, za který by jiní muzikanti zabíjeli. To už není ušlapaná cestička. To je prázdná, čtyřproudá dálnice k úspěchu.

Ani to z vás ale v konečném důsledku nemusí udělat šampiona. Podívejte se například do světa Formule 1. Ralf Schumacher na svého staršího bratra Michaela vlastním titulem nikdy nenavázal a nejstarší syn Mick se aktuálně taky spíše trápí a vysněná spolupráce s Ferrari se mu vzdaluje. Nikde není řečeno, že se to nakonec nestane, ale minimálně v tuto chvíli to na stole určitě není. Ani všechny zkratky světa někdy nestačí, když žijete ve stínu úspěšného otce a celý mediální svět vám to neustále připomíná.

Ještě než se ale mohlo ukázat, jak na tom Inhaler aktuálně jsou, zahrála v takřka zaplněném Lucerna Music Baru skupina Sun Room. Rodáci ze San Diega jsou další sympatickou kytarovkou, která připomíná rané Blur nebo mladší Sundara Karma. Není to asi nic, o čem byste psali domů a doporučovali to kamarádům jako diví, ale pokud máte kritický nedostatek mladých kytarovek ve svém playlistu, tady je další, kterou můžete poslouchat. O moc větší plány než zaplněné Café V lese ale asi zatím mít nemohou.

A Inhaler? Ti svůj zvuk oproti předskokanovi zbarvili cinkavějšími kytarami a dosavadní klasickou sestavu nástrojů doplnili ještě o klávesistu. Jejich hudba tak získala bohatý, barevný zvuk. A indie rock v jejich podání můžete připodobnit například k senzaci The Hunna nebo aktuálně se bohužel rozpadajícím Kensington.

Setlist, který by svým složením názvů písniček za sebou mohl při troše fantazie tvořit lehce ujetý příběh, odstartoval titulní skladbou alba. A jelikož je to album jenom jedno, posunul se celý večer o hodinu, takže předkapela začala v devět, hlavní hvězdy o hodinu později a před jedenáctou bylo po všem. Moc jsme si jich tedy zatím neužili. Avšak z toho, co jsme viděli, máme několik pamětihodných momentů.

O tom, že má "mladý Bono" i svého Edge, jsme se přesvědčili hned v úvodu, kdy došlo na solidní kytarové sólo. Zahrál ho navíc člověk, jenž měl na tričku obal desky "Screamadelica" od Primal Scream. To není marný vzor. A pak už jen skupina dál stupňovala tlak.

Ve "Slide Out The Window" už se mikrofon natáčel k publiku, při páté "When It Breaks" jste si uvědomili, jak vyrovnaný materiál zatím formace natočila. A mimochodem, tato rocková vypalovačka patří k tomu prozatím nejlepšímu. Poskakování do rytmu přišlo ve "Who’s Your Money On? (Plastic House)", vůbec nejsilnější ale byla "In My Sleep". Husí kůže a perfektní gradace. A i zbývající dva singly zněly naživo prostě skvěle.

Elijah Hewson sice vypadá a dokonce i zpívá podobně plačtivě jako Bono zamlada, ale přesto všechno dělá se svou kapelou kvalitní muziku, která by nejspíš obstála i bez toho povyku kolem jeho původu. Takže jak jsme si řekli na začátku - cesta k velké slávě je volná. Využije ji?