Rival Consoles a Lone v Praze přetavili elektroniku do hutného organismu

16.04.2022 18:42 - Dan Hájek | foto: Libor Galia

Devátý ročník festivalu Spectaculare se ve svém programu posunul k pulsujícímu večeru v režii dvojice Rival Consoles a Lone. Oba hlavní aktéři ukázali, že k současné elektronické hudbě lze přistupovat mnoha různými způsoby. Fanoušci tohoto žánru tak dostali extra porci muziky a vydařeného vizuálu.

Live: Rival Consoles, Lone

místo: Palác Akropolis, Praha
datum: 14. dubna 2022

Lone, Palác Akropolis, Praha, 14.4.2022
© Libor Galia
Festival Spectaculare se v rámci každého ročníku snaží nabídnout co nejširší žánrovou paletu, vždy však trochu dominuje elektronika, ke které má mentor celé akce Josef Sedloň nepřekvapivě nejblíže. Nebyl by to však on, kdyby ony přesahy nebyly rok od roku výraznější. Vedle zavedených jmen tak do Prahy často přiváží i nové objevy, ale i umělce, kteří si zde odbydou svou premiéru.

Další běh letošního ročníku vsadil na známé tváře - Rival Consoles a Lone, kteří stojí na straně právě oné elektronické frakce a naplňují její formu nemalou dávkou originality a osobitého tvůrčího přístupu.

Odstartovat večer náleželo Mattu Cutlerovi. Coby Lone je na scéně zavedenou značkou. Loni vydal povedenou kolekci "Always Inside Your Head", postavenou zejména na jeho všestrannosti. Hned v úvodu ho drobet vykolejil malý kiks se zvukem, kdy se z reproduktorů linulo jen ticho. Matt se tak rozjížděl do svého obvyklého tempa pomalejšími kroky.

Rival Consoles, Lone, Palác Akropolis, Praha, 14.4.2022
© Libor Galia
Jeho set nepostrádal inženýrskou přesnost, což bylo místy kontraproduktivní, neboť jste mohli dopředu celkem přesně odhadnout, kdy dojde k nějaké změně nebo přechodu do dalšího tracku. Zručná však byla práce s beaty, breaky a rytmickými přesmyčkami, v nichž si tento borec libuje ve velkém. Jeho hodinka tak směle pelášila po krajinách rozvibrovaného triphopu, elektronického odkazu labelu Warp, inteligentního drum & bassu nebo ambientně koncipovaného housu, dařilo se mu tak budovat hloubkovou zvukovou texturu. Když na několik málo okamžiků vklouzl i do vod breakbeatu, publikum ožilo.

Cutler taktéž překvapil tím, jak výrazně opisoval od jiných. V nejednu chvíli se na mysl vkrádalo jméno William Orbit, ale tento přístup lze chápat i jako určité skládání pocty. Lone předvedl vše, co umí, včetně roztančeného finále. O vizuál se mu pak postaral VJ Boris Vitázek, který vsadil na projekce jakýchsi neidentifikovatelných těles, jež v prostoru a čase měnila své tvary a barvy, současně se často objevoval i prvek valících se vodních vln, jež symbolicky dokreslovaly pohyb celého vesmíru.

Ryan Lee West a Roberth Raths jsou už za poslední roky sehraný tým - pryč jsou dávné chybky, které provázely třeba hned první zdejší vystoupení Rival Consoles. Byl patrný také určitý progres oproti minulému vystoupení před čtyřmi roky. Ryan totiž ke své tvorbě přistupuje velmi sofistikovaně, v módu stálého objevování nových modulárních elementů a jejich vzájemných spojnic. Jeho zvukový design se tak sune do nových rovin, v nichž původní pilíře získávají funkčnější a důmyslnější aranže.

Rival Consoles, Palác Akropolis, Praha, 14.4.2022
© Libor Galia
Stejnou reformou prošly rovněž dřívější tracky, na které se během večera dostalo. Nechyběly tak střípky z kolekcí "Persona", "Articulation" nebo nezapomenutelné výtečné desky "Howl".

Paradoxně na novinku "Overflow" tolik místa nezbylo, ačkoliv mu právě ona tento posun umožnila zrealizovat. Možná její ruchová roztěkanost a komplikovanost nenabízí tolik možností, jak se uplatnit v současném live pojetí Rival Consoles. Setu tak dominovaly spíše ony pulsující kompozice, kterých má naštěstí West v záloze celkem výrazný arzenál.

Rival Consoles, Lone, Palác Akropolis, Praha, 14.4.2022
© Libor Galia
Dalším nepřeslechnutelným prvkem byla důsledná linie abstrakce, minimalistických ruchů a přesných melodických rovin, jež v dikci tempa místy záměrně bortily známá pravidla jeho tvůrčího přístupu. Vše náhle mělo logické opodstatnění, energie celého setu postupně gradovala. Pokud někdo čekal temnější experiment (třeba blíže odkazu "Persony"), nedočkal se. To ale nikomu vesměs nevadilo. Důkazem budiž i fakt, že publikum po skvělé "Hidden" nechtělo tohoto talentovaného muzikanta pustit ze scény.

Roberthovy projekce byly opět blíže bodavé abstrakci, bylo zajímavé sledovat, jak vnímá každý odehraný hudební moment a dotváří intenzitu obrazců, barevné odstíny nebo vzájemné vrstvy.

Eklektický večer v režii projektů Lone a Rival Consoles je zdárně za námi. Oba aktéři ukázali, jak důmyslná může být současná elektronická hudba, aniž by se zřekla svých inspirací a kořenů. Výhodou byla i pestrost obou setů - určitá přesnost a přímost v prvním případě, důmyslnější zvuk v tom druhém. Každý si tak mohl vybrat to své. Díky za oba.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY