Jak vyvážit náročnost a přístupnost? Kde přitlačit na jazzovou pilu a kde naopak tuto hudební stránku věci potlačit na úkor popové lehkosti? A hlavně - jak celek ušít tak, aby uspokojil obě skupiny potenciálních posluchačů? Je to spousta otázek, které ležely před třetím albem Lady Praga "Barevno", ne na všechny se ale podařilo najít uspokojivou odpověď.

"Barevno" zdobí snaha (podtrhuji, snaha) o vlastní zvuk a odvážný přístup k věci - alespoň co se týče onoho spojování (téměř) nespojitelného. Nicméně, výsledek je spíše opatrný. Poklidný, příjemný na poslech, ideální do baru k příjemné večeři. Uplývá si ve svém vlastním tempu, jaksi mimochodem. Instrumentálně není desce co vytknout. Skladby mají solidně stavěný groove, aranžmá Borise Carloffa dává vyniknout detailům v jádru jednoduché instrumentace klavír - baskytara - bicí, kterou jen občas příjemně osvěží trubka, perkuse či kytara. Barev je tu, v souhře s názvem kolekce spousta, hudebně působí výsledek odlehčeně a skutečně nerezignuje na nápady i sofistikovanost, za všechny je třeba zmínit například funkční zlom do latiny ve skladbě "Ruce v dlaních".

Horší už je to bohužel se zpěvem, který tvoří onu popovou vrstvu, přesněji s jeho obsahem. Technicky zde sice rovněž není co vytknout, ale převažuje zde cukrkandlová naivita a obrazy, které poněkud rezignovaly na hlubší sdělení a v mnoha případech se mění spíše ve vyprázdněný kýč. A jakkoliv by ona prosluněná letní romantika, která desce dominuje, mohla fungovat, mám problém jí věřit. Emoce jsou bohužel jen hrané.

Když dojde na momenty, kdy se všechny složky vzácně protnou - například v anglicky zpívané "Human", v "Turmalin" s hostujícím Adrianem Trindadem nebo v prožitém blues "Chci, abys zapomněl" - na povrch vyplouvá hudební energie, která se bez nejmenších pochyb v Lady Praga skrývá. Mimochodem, právě tyto tři texty jsou jediné, které nevzešly z autorské dílny baskytaristy Martina Knesla, což je, myslím, jasný signál, čeho by se měl jako muzikant držet.

Kapelu ale čeká ještě pořádný kus práce. Lady Praga se ve své snaze o propojení popu s jazzem zastavila jen kousek nad hranicí průměru. Snaha ani nápady nahrávce nechybí a poslech si jejich dílko určitě zaslouží. Výsledku nicméně podráží nohy zejména texty, které se s hudbou značně míjejí. Záblesky, které tu naštěstí jsou, dávají velkou naději do budoucna.