Tomáš Klus je typ písničkáře, který budí rozruch a svými názory rozděluje lidi - buď ho zbožňují, nebo nenávidí. Nic mezi. Přitom on sám hlásá, že chce společnost stmelovat… V tomto duchu ostatně pokračuje i na novince "Cítím".

Klus tradičně využívá hudbu ke sdílení svého života formou deníkových zápisků ve verších. Nutno říct, že hrátky s češtinou - se slovy mnoha významů - se mu opět daří. Umí si užívat život naplno a rád o tom vypráví. Není mu jedno, co se děje kolem a kam náš svět míří. Neumí dávat věci do šuplíku, jsme tak ne/chtěnými svědky toho, co aktuálně prožívá.

"Nezbyde nic, snad jen pár milejch písní a příběhy o tom, že lze život vysnít," zpívá v "Tajemství". Jako by to jeho a jeho tvorbu vystihovalo. Píše milé, neurážlivé, silné songy, které nutí k přemýšlení. Sám žádné tajemství nemá, hlásí se k otevřenosti. Tvrdí, že bychom spolu měli mluvit, protože teprve pak si budeme rovni.

Patří k umělcům, které respektuju. Vše, co dělá, má totiž svůj důvod, smysl. Není klasickým hitmakerem, jehož skladby hrají rádia jak kolovrátek, ale o to stabilnější jeho kariéra je. Je to bezedná studnice nápadů - co na srdci, to na jazyku a pak i na papíře. Možná hraje svou roli to, že jsme stejně staří a že máme podobný náhled na svět. Je zkrátka důkazem, že když se chce, může každý žít život, jaký si vysnil. Jaké si to uděláš, takové ToMáš, že...

O "Cítím" prohlašuje, že je to po čtrnácti letech v mainstreamu jeho první popová deska. Lidi z jeho okolí jí prý po prvním poslechu dali přezdívku "To jsem opravdu nečekal". Mně však nepřipadá, že by se pouštěl do něčeho zvláštního. (Přijde mi to, jako když Zrní vsadili na elektroniku. "Dobré ráno" budiž toho důkazem. Tato píseň ukázala, že to umí i na roztančenou, hravou linku.) Naopak - vrátil se k sobě samému, k tomu, co mě na něm bavilo před pár lety. Ty rapové beaty v "Nedělat bordel" či v prvních taktech "Osvícen" mi sice moc nesedí, na druhou stranu je z nich cítit vývoj, start nové etapy.

Album lze rozdělit na dvě pomyslné části. V té první autor řeší kult ženy, vztah, mateřství a rodinu, v té druhé se pak zaměřuje na politicko-společenské problémy ve smyslu ekologie, klimatických změn a uprchlické krize. Co skladba, to rozličná melodie, nálada. Výsledek je pestřejší než "SpOlu", přestože vznikal komorně, bez Cílové skupiny.

"Zatím" je o pochybnostech - o dilematu, kdy chcete spasit svět a zároveň se ptáte proč. Roztančené "Tajemství" je o férovosti, smíření, o plnění snů. "Setkání s milou" a "Zázrak" jsou o setkání s osudovou láskou. To, že je Tamara nedílnou součástí Tomášova života, ukazuje nejen v písni "Tamarotti", v níž jí vzdává hold, ale také v "Zázraku". Jejich už třetí duet popisuje okamžik, kdy se seznámili. Tamařin poněkud afektovaný projev se naštěstí ztrácí ve chvíli, kdy se k ní přidá její muž. "Mariím" je pocta mateřství - opěvuje život jako zázrak. Její sílu umocňuje i přizvaný karvinský sbor Permoník. Titulní kus pak vypráví o tom, jak muzikant žije a vnímá okolí.

Uvědomělejší polovina začíná "Reflexí" s verši Františka Gellnera. "Nedělat bordel" a "Fí" jsou o klimatické změně, o odkazu, který necháváme dětem a světu. V prvně jmenované Tomáš přirovnává soupeření a hamižnost o vítězství k fotbalovému zápasu, proto ten podkres hlučného fanouškovského skandování. Druhá je zpovědí pro nejstarší dceru JoseFínu. Její otec zde zpívá, jak se vše v pr*el obrací, o globálních problémech, nepokojích, hladomoru nebo suchu. "Udělat to samé" je o uprchlické krizi a útěku za lepším životem. "Osvícen" vás rozseká sebeironickými větami typu: "Asi bych se taky sral, kdybych se neznal." Písničkář totiž často bývá nařčen z toho, že ze sebe dělá kazatele, jenž chce spasit svět svou hudbou.

"Liberté" je šamanská, indiánská mantra. Klus o ní hovoří jako o hymně o něm samotném a dvou Jiřích, kteří s ním na desce dělali. "První báseň" je o matce Zemi. "Manasarovar", pojmenovaná po tibetském jezaru, je o věčném naplnění a usmíření a je věnovaná dalajlámovi. Na ni v melancholickém duchu navazuje křehký, s pokorou zazpívaný "Vánoční čas" natočený ve spolupráci s Městskými divadly pražskými. Zoufalý výkřik upomíná na lockdown, kdy to nejvíc odnesli umělci, jejichž práce tehdy ztratila význam (neměli pro koho hrát).

Za povšimnutí stojí i vizuál alba - koláž vytvořila Anička Ročková #ulepena. Krom toho má i každá píseň samostatný obrázek. Působí to bohémsky. A "Cítím" jako celek? Mně se prostě líbí. Nepřijde mi jako výstřel někam do neznáma - i přes jinou formu považuji toto dílo za dobrý experiment, na němž opět rezonuje obsah songů a autorův um. Tomáše Kluse duch písničkáře neopustil. Ba naopak - možná je díky poselstvím skrytým v jednotlivých skladbách silnější než kdy dřív.