I když hudba Mekyho Žbirky provázela většinu hudebních posluchačů v Česku i na Slovensku, jeho různé písně každého zasáhly jinak. Redaktoři musicserveru vybrali své oblíbené a složili je do článku ze seriálu Písně našich srdcí. Jsou mezi námi vybranými i ty vaše?
Znám spoustu lidí v České republice, kteří by si místo naší současné hlavy státu přáli mít slovenskou prezidentku. Ten pocit je mi povědomý. Podobně jsem se cítíval, když
Karel Gott vyhrával jednoho Slavíka za druhým a já nad tím ze spousty důvodů kroutil hlavou. O nich tady ale teď psát nechci. Zkrátka - Mekyho jsem našim sousedům vždycky trochu záviděl. Jeho hudba mě nebrala, písničky v rádiu byly ohrané až běda. Byl mi ale sympatický jako člověk. Vždycky jsem měl rád starší lidi, kteří si uchovávali mladou duši. A ze všech dostupných rozhovorů s ním jsem měl pocit, že on takový byl. Všichni vědí, že miloval
Beatles, zároveň ale měl přehled i o aktuální tvorbě i daleko méně zkušených umělců u nás i ve světě a věděl, co se děje. On totiž hudbu miloval.
Před pár měsíci jsem se při sledování dokumentu o něm bavil u toho, s jakou láskou opečovával svou sbírku vinylů. A jak ve filmu vyprávěl o lásce ke své ženě. A jak moc pro něj znamenalo, že mohl nahrávat v Abbey Road. Ve věku, kdy už se dávno nemusel za ničím hnát. Přesto pořád chtěl nahrávat lepší a lepší věci. Abych byl upřímný, z jeho desek jsem kromě notoricky známých singlů slyšel od začátku do konce jen těch pár posledních. Byly výborné.
A úplně nejlepší, kterou znám, byla ta, kde zpíval za doprovodu symfonického orchestru. Znám jen tři interprety v Česku a na Slovensku, kteří si při spolupráci s orchestrem neuřízli ostudu a naopak povýšili své písně na další level. On je jedním z nich a symfonická verze "Jesenné lásky" je toho důkazem. Ta skladba vůbec nepotřebuje další komentář, je v ní všechno. Kéž bych byl býval před dvěma měsíci věděl, že koncert na předávání cen Žebřík v Plzni bude jeden z jeho posledních. Působil na něm naprosto zdravě, skvěle zpíval, mezi písničkami dlouho povídal, vtipkoval... Měl jsem mu jít aspoň podat ruku a poděkovat. Tak ať se Vám v nebi dobře zpívá,
můj Zlatý Sláviku. (Jan Trávníček).
Forever Král, Výstaviště Holešovice v rámci Metronome Warm-Up, Meky po boku svého parťáka
Honzy Ponocného celý večer uzavíral s "Dancing Barefoot". Střih. Nemohu stále uvěřit, že to vlastně byla poslední příležitost vidět tohoto hudebního nadšence a nezaměnitelného zpěváka. Svým způsobem byl pro mě možná i osamoceným majákem v
temných časech československé pop music, kdy jej dopředu primárně hnala spolupráce s Lacem Lučeničem. Společně objevovali zvuky syntenzátorů a toho, co letělo za hranicemi (stejně jako já na velmi krátkých vlnách v příhraničí s Německem). Možná to byli ranní
The Human League, kteří se podepsali na zvuku jeho desek v sólových počátcích. Ty pro mě vrcholily nahrávkami "Nemoderný chalan", "Chlapec z ulice" a "Zlomky poznania". Na nich společně s Lacem tvořili kompaktní tvůrčí team a na každém albu bylo hned několik hudebních klenotů.
O nějaké ty roky později přišel televizní pořad "Rhytmick", v němž Meky dále rozvíjel objevování nové muziky, ačkoliv si nikdy nenechal sáhnout na svou modlu v podobě The Beatles. Dodnes si pamatuji, jak uváděl Lennonovu písničku "Jealous Guy" ve verzi od
Roxy Music, jíž
Bryan Ferry vtiskl trochu jinou náladu. Zazněla tam v rámci jakéhosi retro okénka a i teď si vzpomínám na to, jaký měl Meky v očích šibalský výraz. V poslední době své hudební moderování uplatnil i v rozhovorové sérii v rámci pořadu "Doupě", jehož další pokračování už bohužel nevzniknou.
Mezi celou řadou jeho písniček právě "Mesto spí" (z "Nemoderného chalana") svým pojetím vybočuje. Není to typický Mekyho hit, dokonce bortí zavedené regule pro rádiově přístupnou písničku - stojí na naléhavosti, atmosféře a táhlých rovinách kláves. Kdysi jsem ji snad i přehlížel a dával přednost třeba hitovce "22 dní", která tuto
platňu zahajuje. Až s odstupem času jsem jí přišel zcela na kloub a zamiloval si ji.
Miro Žbirka mi zanechal nespočet perfektních písniček, svůj životní nadhled, radost z muziky, skromnost a ono (anglické) gentlemanství. Nestihl jsem ani na revanš objednat panáky whisky, které nám objednával na oslavě pátých narozenin musicserveru, každopádně díky za vše! (Dan Hájek)
Morning Sun, Evening Star / Charlie |
Popsat svůj vztah k Miro Žbirkovi můžu celkem lehce. Ve své početné audiotéce nemám kromě Karla Gotta a Olympiku interpreta či kapelu, od nichž bych vlastnil více nosičů. Úplně první, když mi bylo patnáct let, jsem si koupil modrou kazetu "22 dní / Best of" a momentální stav je devětadvacet CD a LP, dvě koncertní DVD a dvě knížky. Paradoxně člověk, který se vždy díval spíš dopředu než nazpátek, v posledních letech vydal několik rekapitulačních děl. Opulentní trojalbové (v limitované číslované verzi dokonce jako krabice s 6 LP) best of, dvě knihy "Zblízka" a "Songbook" i dokument. U něj to však nebylo z důvodu, že by neměl aktuálně co nabídnout. Jako málokdo si i v sedmé dekádě svého života udržel autorskou i pěveckou laťku pořádně vysoko a i na posledních řadovkách "Meky" a "Double album" se našla minimálně polovina písní, která se buď stala nebo mohla stát hitem.
"Morning Sun, Evening Star" pochází z desky "Meky" a textově se na ní krásně vyřádil
Pete Brown. Možná i z toho důvodu, že se rádia skladby moc nechytla, se Žbirka rozhodl melodii využít ještě jednou a na následujícím "Double Albu" tu samou melodii pod názvem "Charlie" opatřil slovenským textem o jednom ze svých milovaných psů. V poměrně úsporné aranži se nemůže ztratit velmi silná melodie a krásná atmosféra. A Žbirka to takhle měl i u spousty dalších písní. (Milan Menčík)
Moje vzpomínka na československý fenomén jménem Miroslav Žbirka je lehce úsměvná, ale i to patří k tomu, když vzpomínáte na někoho, kdo tu s námi už není a koho jste měl rád. Jeho odchod mě zastihl totálně nepřipraveného, vždyť to není tak dávno, co koncertoval či uváděl "Doupě", já fotil jeho vystoupení a zároveň obdivoval jeho skromnost, smysl pro britský suchý humor, hlavně však cit pro napsání chytlavé písně.
Psal se rok 1982. Tenkrát mi bylo kolem třinácti let, kdy jsme jako děti pubertálního věku poznávaly slasti a strasti tehdejší populární hudby. Jezdily jsme na školy v přírodě a vyhlížely v rozpisu populární diskotéky, abychom coby nesmělí ušáci vyzývali spolužačky k tanci. Tehdy vedle všech těch Davidů, Vávrů a jim podobným zaznívaly písně právě od Mira Žbirky. "Biely kvet", mně bližší rockovější "Cesta zakázanou rýchlosťou" a samozřejmě populární "Atlantída". Já sám jsem nikdy nebyl velkým tanečníkem a spíš nesměle, sedě v koutě, pozoroval vlnící se páry, které mezi sebou měly i při ploužácích metrové rozestupy.
Jediná píseň, která mi vždy dodala odvahu vyzvat kamarádku k tanci, byla "Balada o polných vtákoch", nádherná balada ze Žbirkovy sólové prvotiny "Doktor sen". Při ní jsem poprvé poznával
zblízka vůni březového šamponu vlasů spolužačky a cítil a vnímal vlnění jejích boků. Hlavně mně ale učarovala ta nádherně vystavěná skladba s křehkou až minimalistickou klávesovou stěnou a naléhavým zpěvem, který je ke konci úžasně vygradovaný. Platonická láska k dívce odplula v dál, ale z písně se stala moje srdcovka. Teskná skladba s nádherným textem Kamila Peteraje znovu zažila svůj restart díky filmovému úvodu filmu "Pupendo" a pro mě je to píseň, kterou si teď budu moc rád i nadále pouštět a posílat u ní pozdravy někam nahoru, tomu skvělému
nemodernému chalanovi. Díky, Meky. (Tomáš Rozkovec)
Mekyho Žbirku jsem objevil někdy v roce 1983. Chodil jsem do školky a v televizi mne zaujala píseň "Biely kvet". Bylo to něco o dost jiného, než se tenkrát běžně hrálo. I proto jsem si toho asi všimnul. Dodnes si vzpomínám, jak jsem ji vnucoval kamarádovi Filipovi, kterému ale byla úplně ukradená. V devadesátkách byl pro mne Žbirka hlavně "Rhytmick", jeden z mnoha hudebních pořadů, který jsem si v televizi nenechal ujít.
Ale když jsem se dozvěděl o Žbirkově smrti, jako první jsem sáhl po "Atlantidě". Ta píseň je pro mne něčím posvátná, až mystická. Nevadí mi, jak moc je ohraná a oposlouchaná, ani to, že ji za ty roky dokonale znám. I přes to mne vždycky znovu dokáže vytrhnout z čehokoliv a jakékoliv nálady do stavu hloubání a bilancování. Člověka přibrzdí, nutí ho zamyslet se. Nad sebou, nad svým životem nebo třeba nad kariérou jejího skvělého autora a interpreta. Přitom se toho v té písni zas tolik neděje. Jde vlastně o jednoduchou skladbu, která dvě sloky čeká na gradující finále. Na bolest, která pomalu přichází, aby vyhřezla ven. A i když si už nepamatuju, kdy jsem ji slyšel poprvé, stejně teď budu hlavně s ní trávit několik následujících dnů. A nejen s ní. (Honza Průša)
Nečekaný Mekyho odchod mě velmi překvapil a rozesmutnil. Začátkem září jsem mu ještě osobně předávala cenu za 2. místo v kategorii Zpěvák roku v hudební anketě Žebřík v plzeňském DEPO2015. Jeho stisk ruky byl pevný a upřímný. Stejně tak můj, přála jsem mu to od srdce. Neznám snad nikoho, kdo by neměl rád jeho tvorbu nebo se mu příčila jeho osobnost. Líbilo se mi, že vždy zůstal svůj, s osobitým stylem, s distingovaným chováním, se svými vzory a ve zdejším kraji a kultuře šel často tak trochu proti proudu. Přitom vypadal stále stejně (dobře) a neměnil se s trendy. Stál si za svou image i hudbou, byl prostě srdcař.
Jsou to zároveň tři roky, co jsem s ním dělala rozhovor k tehdy aktuálně vydanému "Double Albu". Tehdy jsme se potkali prvně a mně bylo ctí se s ním sejít. Byl pokorný, galantní, vstřícný a samozřejmě hrozně upovídaný. Nemusela jsem téměř ani pokládat otázky a on poutavě povídal k nezastavení. Asi sen každého novináře. Ochotně se se mnou vyfotografoval, po celou dobu zůstával pozitivně naladěný a občas přihodil nějaký vtípek.
Když v redakci přišel námět na tento článek, tušila jsem, že kolegové sáhnou hlavně po baladách. Chtěla jsem to odlehčit, a proto jsem vybrala písničku "22 dní", ke které se mi váže vzpomínka na vysokou školu. Pamatuju se, že když jsme se učili na státnice, kamarádka vtipně touto písní naznačila, kolik nám zbývá dní do toho velkého dne. Od té doby, když ji slyším v rádiu, si s úsměvem vzpomenu na toto období, které naštěstí skončilo u hitu "Inženýrská". Prostě je to skladba pohodová, veselá, ale zároveň se špetkou melancholie. A když se oprostím od původního záměru autora, text mi i na státnicové období vtipně pasuje:
"Už len 22 dní a tak nezabudni, čas sa krátí. Plynie ako voda, neviem, kto mi dodá odvahu..." a ve finále
"... z obrazu zostane rám..." - stejně jako vzpomínky. Vzpomínky na písničky, vzpomínky na Mekyho. Mistře, díky. (Hanka Bukáčková)
A jaká je od Mekyho oblíbená ta vaše a proč? Klidně se s námi podělte v názorech o jeho písně i vašich srdcí.
