Všechny písně z desky "Terapie", která vyjde 28. října, vznikly loni na jaře, v první vlně covidu. Proč jsi s vydáním tak dlouhou dobu otálel?

Jedna věc je písničky napsat a druhá je nahrát. Poté, co jsem novinky složil, jsem některé z nich poslal Daliboru Cidlinskému, aby k nim připravil aranže. První demoverze jsme nahráli ještě v té době, loni na jaře ve studiu u Tomáše Kozelky. Nahrávky jsem poté posílal Honzovi Steinsdörferovi, zda by se pokusil s nimi něco udělat. Přes léto se nic nedělo, protože jsem si myslel, že není kam spěchat. Počítal jsem s tím, že se na podzim potkáme a budeme na písničkách dál pracovat. Jenže místo toho jsem odjel na Tenerife, původně na čtrnáct dní, nakonec se z toho ale vyklubalo osm měsíců. Celá deska tedy vznikala na dálku.

Jak proces dokončování alba na dálku probíhal?

Posílal jsem klukům maily s poznámkami, co bych udělal jinak, nebo je naopak chválil, že přesně vystihli to, co jsem chtěl. Je pravda, že jsme si dávali trochu načas, protože jsme neměli vidinu, kdy desku vydáme. Chtěli jsme ji směřovat k mému velkému koncertu, který se měl uskutečnit letos v lednu, ale kvůli covidu jsme ho museli přesunout na listopad.

Kolik písní jsi v onom období první vlny pandemie celkem složil?

Všechny, které jsou na desce, a kromě nich ještě pár dalších. Původně mělo být na albu patnáct či šestnáct songů, ale přišlo mi, že by bylo moc dlouhé, nakonec jsem se proto spokojil s jedenácti položkami. Některé skladby vznikaly jako reakce na tehdejší situaci - zejména "Něco je ve vzduchu" a "Prodavač strachu". Byl jsem zavřený na chatě a zavíral se i tak trochu do sebe. Zároveň jsem ale využil ten získaný čas k tomu, abych konečně zpracoval několik let staré poznámky ze svého telefonu. Tvorba písniček pro mě tehdy byla jediná spojnice s reálným světem. Nevěděl jsem, co se stane zítra, ale věděl jsem, že můžu každé ráno vstát a něco vytvořit. Kytara pro mě představovala takový záchytný bod. Buď jsem skládal, anebo po večerech hrál online koncerty pro svoje fanoušky.

Dá se tento uzavřený tvůrčí časový horizont porovnat se vznikem některé z tvých předešlých studiovek?

Myslím, že ne. Žádná deska nevznikla v takto krátkém úseku. Ale snažil jsem se vybírat na ni ty písně, jejichž sdělení bude mít dlouhodobou hodnotu. Když jsem například tvořil skladby pro svůj pořad Xindloviny, reagoval jsem v nich na aktuální témata, šlo o takové moje osobní glosy, které ale velmi rychle stárnou. To se týká třeba písničky "Roušky" - ta by už dnes nefungovala. U těch, které jsem zařadil na desku, naopak věřím, že jsou stále aktuální.

Říkáš, že žánrově jde o tvoji nejpestřejší řadovku - na jedné straně zahrnuje folk a country, na druhé současný pop a elektroniku. Přesto se zdá, že její nálada je jednotná, nejde o skoky z extrému do extrému. Byl to záměr?

Chtěl jsem, aby pestrost byla přítomna i uvnitř jednotlivých skladeb. Kdybych třeba "SingSing" zahrál jen tak s kytarou, šlo by o čistě country píseň. Poprosil jsem ale Honzu, ať do ní zkusí dostat nějakou elektroniku, taneční beat. Šlo mi o to, aby album bylo zároveň pestré i kompaktní. To je vždy složité, když člověk pracuje se dvěma různými producenty. Dokonce jsem uvažoval nad tím, že z toho vzejdou dvě desky - deset písniček s Daliborem a deset s Honzou. Nakonec jsem se ale rozhodl posluchače neunavovat nějakým zbytečně megalomanským projektem.

Zmínil jsi, že podstatnou část covidového období jsi s rodinou trávil na ostrově Tenerife, kde máš vlastní byt. Jak jsi tam tuto specifickou dobu prožíval - oddělen od mnoha svých blízkých a od domova?

Prožíval jsem to podstatně méně depresivně než první vlnu. V té člověk opravdu nevěděl, co za zprávy přijde další den, byli jsme s rodinou zavření na chatě a čekali na další informace. Odjezd na Tenerife byl svým způsobem útěk od vlny, která probíhala u nás, protože tam se situace vyvíjela podstatně lépe. Také proto jsme nakonec místo čtrnácti dní zůstali zmíněných osm měsíců, do konce školního roku. Děti díky tomu mohly chodit do školy s výukou v angličtině, rychle si tam našly nové kamarády.

To už jsi měl ale písničky na desku složené. Co bylo tedy v tomto období tvou terapií?

Na Tenerife jsem napsal texty skladeb pro muzikál "Petr Pan a oceán naděje", který měl premiéru v září v Divadle ABC. Složil jsem i několik dalších písní, které jsem ale zatím nenahrál, protože výběr na desku už byl uzavřený. Zatím jsem se k nim nevrátil, nemám nutkání je dokončit, když vím, že další album budu vydávat nejdříve za dva roky a do té doby už by mi připadaly staré. Alespoň aranžmá ať je pak nové (smích). Terapii jsem si tedy už tolik neordinoval ve formě hudby, místo toho jsem se snažil pracovat na svojí životosprávě a hodně se hýbal. Každý den jsem dvě nebo tři hodiny denně chodil po pobřeží. Dřív jsem měl tendenci práci na sobě samém házet na vedlejší kolej, ale je to něco, co nejde odkládat donekonečna. Říkala mi to i moje manželka, dokonce mi nainstalovala do telefonu aplikaci, která mi počítala kalorie. A co se pohybu týče, vedle chůze jsem začal hrát mezi místními velmi oblíbený padel, což je v podstatě squash přes síť, a k tomu občas i beachvolejbal.

Řada muzikantů říká, že jejich terapií jsou za normálních okolností právě koncerty. Nabíjejí je energií a pomáhají jim zapomenout na všední starosti. Máš to podobně?

Ne vždy to platí. Koncert tě může nabít, ale stejně tak tě může i vybít - podle toho, jaká je atmosféra v publiku nebo na pódiu. Zažil jsem koncerty, které mě dostaly do naprosté euforie, ale i takové, které mě úplně vycucaly. Po nich se vždy potřebuji na několik dní někam zahrabat.

O tomhle už většina muzikantů nemluví…

Možná se to do rozhovorů trochu maluje na růžovo. Musím ale říct, že loni po první vlně covidu jsem si užil všechny koncerty. Nejspíš i proto, že jich bylo tak málo, víc jsme si jich vážili. Letos byly také téměř všechny ty nabíjecí - a platilo to i o setkání s fanoušky po akcích, což pro mě jako velkého introverta bývalo vždy hodné těžké. Konečně jsem si ale srovnal v hlavě, že všichni ti lidé přišli za mnou a chtějí se se mnou bavit, což je vlastně super. Dřív jsem to vnímal jako určitou povinnost, teď jako privilegium. Covid to dost přenastavil. Rozhodl jsem se proto, že bych chtěl pořád hrát o něco méně než dřív, abych si pocit vzácnosti uchoval. Nechci se ukoncertovat k vyhoření. S rodinou bychom chtěli více času trávit na Tenerife, aby tam děti mohly pravidelně chodit do školy.

Říkáš, že jde o tvoji nejosobnější desku. Je to způsobeno tím, že jsi měl v době pandemie více času v sobě bádat?

Nebyl to původní záměr - až lidé, kterým jsem novinky pustil, mě upozornili na to, že se skoro ve všech zabývám osobními tématy. Třeba ve skladbě "Lovec perel" zpívám o vztahu se svou ženou, "Démonika" pojednává o mém milostném vztahu s alkoholem, "Tady a teď" o neschopnosti přestat pořád přemýšlet, co by kdyby, a užívat si přítomnost. O světě okolo sebe už jsem skoro vše napsal, a tak jsem tentokrát přirozeně přešel k sobě samému.

Přesto se některých společenských témat dotýkáš, například v písni "Prodavač strachu".

Tu jsem napsal jako reakci na to, jak všichni ti Babišové, Prymulové a další neustále vystupovali a strašili nás. Ale i v té písničce zmiňuji, že nejde jen o covid. Předtím to bylo například strašení uprchlíky, což zase zneužili jiní politici. Obchod se strachem je nejen věcí epidemie a přesahuje českou kotlinu - ukázalo se to třeba při amerických prezidentských volbách. Bohužel i toto téma nejspíš zůstane aktuální ještě dlouhou dobu.

Skladba "Má chata, můj hrad" se objevila v seriálu "Osada". Dostáváš podobných nabídek na tvorbu skladeb do různých projektů hodně?

Neřekl bych, že vyloženě hodně, ale několikrát do roka se někdo ozve. Nepřijímám všechny nabídky - často dám v rozhodování na svoji intuici. V tomto případě jsem měl pocit, že seriál bude dobrý. Líbilo se mi, že scénář píše Petr Kolečko, jehož práci mám rád, režii měl na starosti Radek Bajgar, jehož práci mám také rád. Když mě s tím oslovili, byl jsem zrovna sám zavřený na chatě, kde jsem jako dítě trávil každý víkend. To téma mi tedy bylo blízké. V dětství jsem to, co v písni popisuji, sám zažíval.

Křest desky se uskuteční 25. listopadu v pražském O2 universu. Původně byl ale koncert naplánovaný do velké O2 areny. Proč se to změnilo?

Jakmile přišel covid, prodej vstupenek se prakticky zastavil. Přišli jsme o rok koncertování, nemám tedy momentálně tolik peněz na to, abych si zaplatil velké kampaně, kterými bych to vystoupení propagoval. Zůstaneme nohama na zemi, co se prostoru týče, ale ne z hlediska toho, co chceme předvést. Máme připravené projekce od výtvarníka Ondřeje Pfeiffera, který pro mě dělal několik klipů. A chybět nebudou samozřejmě ani hosté, což už se u takových akcí očekává.

Prozradíš jejich jména?

Pozvání přijali Pokáč, Pavel Čadek, Tereza Mašková nebo Mirka Miškechová. Vystoupí s námi také šedesátičlenný sbor Maranatha Gospel Choir. Pro některé písničky tedy vznikla nová aranžmá, fanoušci je uslyší v dosud nepoznané podobě. Bude to zkrátka koncert, jaký na festivalu neuvidí.