Psát o koncertu revivalové kapely je poměrně těžký úkol. Můžeme mít jakýkoli názor na oprávněnost existence souborů, které bezmezně interpretují své vzory natolik, že ve své podstatě stírají rozdíl mezi realitou a tím, co už známe pouze z filmových pásů. Uznejme však, že pokud skupina již netvoří (a neexistuje), má revival svůj smysl. Hůře se chápe, že i když doposud umělec hraje a vydává desky, najde se partička těch, kteří doslova hodují na medvědovi, který doposud běhá po lese. Stačí se podívat po českých luzích a hájích - za jednotlivé formace stačí dodat slůvko revival, a zábavové peklo zažehnuto jest (Kabát, Lucie, Iron Maiden, Metallica, Ozzy Osbourne, Judas Priest, Rammstein a další). Možná jsme revivalovou velmocí...

A jak je to s Queenie? Asi někde na půl cesty. Ano, samotní Queen po smrti frontmana Freddieho Mercuryho dnes už vystupují bohužel té v nechtěné, téměř revivalové podobě. Zpěvák a finalista American Idol Adam Lambert má sice rozsah, skvělý přednes, zženštilost Freddieho à la rané sedmdesátky, ale přiznejme si, že mu nesahá ani po ponožky. To zpěvák Free a Bad Company Paul Rodgers, ač nebyl žádný velký showman, měl hlasově i výrazem k rodákovi ze Zanzibaru daleko blíže.

A jak to celé vlastně vyznělo v O2 areně, na show, která stála kolem čtyřiceti miliónů korun? Přistoupíme-li na hru Michaela Klucha & spol., dostáváme iluzi kapely, kterou již takto nikdy neuvidíme. Hlavní frontman si na Freddieho nehraje, on jím skutečně žije, což může někoho nabudit a oživit v něm vzpomínky na onoho rtuťovitého zpěváka, anebo může balancovat na hraně zvláštního, nechtěného až iritačního nevkusu (sakra, ten chlap tu něco předstírá).

Ale zpět k vlastní show. První, co upoutalo, byla bombastická velká scéna s mostky a dlouhými výběhy. Ty byly ve tvaru srdce a symbolicky připomínaly stuhy, které se nosí na podporu boje proti AIDS. Uvnitř se nacházel VIP sektor, ve kterém měli diváci vše jako na dlani. Na této scéně vystoupilo trio Inflagranti. Dámy se smyčcovými nástroji interpretovaly vážnou hudbu v moderním hávu, ale došlo i na Metallicu a samotné Queen.

Jejich krátký set diváka příjemně navnadil, pak už se spustila show. Michael Kluch lítal po obrovském pódiu jako skutečný Freddie a iluze byla téměř dokonalá. Jeho spoluhráči se tak museli smířit s rolí sidemanů. Zvuk byl velmi dobrý a hutný. Zajímavostí byla pětice pohyblivých světelných ramp, které levitovaly nad muzikanty a čas od času se na nich i Freddie svezl.

Hudební set byl postaven převážně na klasikách z osmdesátek, z nichž mnohé Queen s Freddiem naživo nikdy nehráli, čím show dostala punc jisté originality a představ, jak by to asi vypadalo, kdyby ještě žil. Ne vždy úplně k duhu byly písně z frontmanovy sólové dráhy, ale třeba "Barcelona" byl opravdu hudební zážitek, Árii Montserrat Caballé si s Kluchem vstřihla Petra Alvarez a byl to jeden ze zlatých hřebů večera.

Střední část vyplnily songy ze zmíněného koncertu v Budapešti a dá se říci, že patřily k tomu lepšímu, co kapela zahrála. Ožil duch samotných Queen a člověk jako by, byť seděl v hale, cítil atmosféru letních openairů. Škoda jen technické závady při písni "Love Of My Life", kdy kytaristu zradila klasická kytara a musel si sám dojít pro svůj red speciál. Ocitl se tak v roli statisty. Při velikosti takové show je to jev zcela nevídaný. Zde se jaksi lámal chléb celé akce.

Po této scéně, jako by se skupina zcela uvolnila, a tak nějak vypadávala z rolí. Najednou byl zpěvák na vše sám. Sbory se vytrácely kamsi, kytarové vyhrávky zanikaly a samotný zpěv dostával civilní zabarvení. Michael je zpěvák par excellence, o tom žádná, ale jestliže na začátku byl jeho hlas téměř identický jako ten Mercuryho, ke konci již jsem takový pocit neměl. Kluch je silný v klidných a klavírových pasážích, při rockových výjezdech se pak jeho vokál zužuje. Nutno však říci, že na rozdíl od Freddieho tahal poctivě téměř všechny výšky.

Jaký vlastně byl program QUEEN RELIVED by Queenie? Asi v duchu "The Show Must Go On". Na jednu stranu výpravná světla, pódium s prvky quennovské výpravy, hudba Queen, ale vše bylo tak nějak jako. Asi nejlépe to vystihl samotný zpěvák větou ve smyslu: "Jsme v podstatě neznámá kapela, asi první na světě, která má takovou show." Bylo znát, že za show stálo nejen vynaložené úsilí, ale taktéž hromada peněz a nastavený setlist, který se víceméně opíral o komerční záležitosti.

Pokud si Queenie udrží svoji kvalitu a budou svoji show a repertoár obměňovat podobně jako jejich slavnější kolegové z The Australian Pink Floyd či The Musical Box, mohou jistě být zajímavým artiklem na poli luxusních revival bandů.