Chcete vidět kouzlo? Tak všeho nechte a pusťte si "Dog Years" - druhou studiovou nahrávku od newwaveového dua The Night Game, jedné z nejlepších nezávislých nových kapel posledních tří let. S touto formací vás už žádné dny pod psa nečekají. Lepší desku (nejen) na léto nenajdete.
Úvod o tom, kde se skupina vzala, jak souvisí s
Boys Like Girls,
Paulem Simonem či
Johnem Mayerem a taky proč za všechno může
Kygo, jsme si objasnili už u recenzi fenomenálního debutu z roku 2018, za který si
The Night Game odnesli hodnocení 9 z 10, zájemci proto nechť si rozkliknou
příslušný článek. Podstatné ale je, že i jejich druhá deska je plná fantastické hudby, od které se vám nebude chtít odcházet.
Když vám řeknu, že jeden ze singlů se jmenoval "I Feel Like Dancing", možná si ještě vzpomenete na podobně nazvaný song od
Scissor Sisters a zajásáte nad tím, že by to mohlo být něco podobného. Britská verze z roku 2006 tehdy do puntíku splňovala definici rozjuchaného žvýkačkového popu. Pár týdnů jste se té přeslazené skladby nemohli nabažit, ale brzy jí došla šťáva a bylo třeba ji vyplivnout. U Bostonských je to jiné. I oni umějí znít sladce a líbivě, avšak netlačí tolik na pilu, a tak vás neomrzí ani po letech. Asi jako
Journey. A tak je to tady se vším.
Zpěvák Martin Johnson a multiinstrumentalista Kirin J. Callinan si libují v hudbě osmdesátých let, a tak se můžete těšit na spoustu synťáků, krátkých vybubnovaných pasáží, více či méně skrytých kytarových sól, ale také na spoustu líbezných, soulově zazpívaných refrénů, které tu a tam pročísne nějaký zdánlivě nepatřičný skřek či výkřik, jakými své skladby zdobil
Prince i
Michael Jackson.
V textech, které i díky emo-punkové minulosti ústředního protagonisty vůbec nejsou hloupé, se pánové zabývají například tím, co pro dnešní svět znamená láska ("Our Genaration"), věnují se duševnímu zdraví ("Hurts So Good"), hostující
Elle King v nich kritizuje BBC ("Companion") nebo nabízí pomocnou ruku v "One Phone Call". To je mimochodem také skladba, která vyčnívá svou melodií i refrénem, zároveň se nikam netlačí, nemíří prvoplánově do hitparád, a přitom v nich zároveň může krásně figurovat třeba na desátém místě. Tak jako mnoho jiných písní na "Dog Years" i ona člověka nutí nedělat nic jiného než ji doposlouchat a najít si v ní všechny odkazy třeba na
Genesis.
Speciální zmínku zaslouží i "Dancing In Heaven" - intimní podkres a ukolébavková melodie v úvodu přejdou do neuvěřitelně dlouhého tónu v krásném kontrastu, který se okamžitě postará o husí kůži. A ještě než to stihnete připodobnit ke "Kids In Love" z debutu, přidají se ve druhé půlce smyčce, které už tak osudové písni dodají na epičnosti. A když už se zdá, že nemůže být lépe, přidají The Night Game ještě dudy. A pak ještě píšťaly. Ale ty už neslyšíte. To už jste se totiž roztekli blahem.
Je třeba se dát ale zase zpátky dohromady, protože v šusťákovém diskotékovém bangeru "Beautiful Stranger" se dostane ke slovu i saxofon, zatímco třeba v "A Postcard From City Of Angeles" exceluje jak šťavnatý rytmus, tak perfektní text, s nímž se ztotožní každý, kdo se v mládí přestěhoval do velkoměsta.
Co k tomu ještě říct víc? "Dog Years" je neuvěřitelně skvělá, zábavná deska se spoustou hudebních i textových nápadů, skrytý klenot, který se pro vás snadno může stát albem roku. Tak na co ještě čekáte?
"Do you wanna see a magic trick?"