Po albové trilogii "Kolej Yesterday" (1984), "Nic ve zlým, nic v dobrým" (1987) a "Snad nám naše děti…" (1989) se Michal Prokop na dlouhá léta muzikantsky odmlčel. Věnoval se v daný moment důležitějším věcem. Jeho návrat k hudbě v roce 2000 byl nečekaný, ale vítaný. Na své studiové stvrzení ale čekal dalších šest let. Nahrávka "Poprvé naposledy" představila trochu jiného Prokopa, obohaceného o nové zkušenosti, vyzrálého a silného. O šest let později přišla kolekce "Sto roků na cestě", očekávaný návrat do studia s Framus Five. Obě desky spojovalo neodmyslitelné bilancování a letmé ohlížení zpět. Čas jde dál a po devíti letech je Prokop z Framusem zpět s "Mohlo by to bejt nebe…". I tady je v názvu cítit jistý bilanční nádech, jako by autor nezáměrně stvořil svou druhou albovou trilogii.

"Mohlo by to bejt nebe…" nevznikalo za ideálních podmínek. Do už tak covidovou pandemií dost komplikovaného natáčení, při němž se kapela v podstatě nepotkala ve studiu, přišla ztráta v podobě vážného onemocnění dlouhodobě stabilního pilíře Framusu, kytaristy Luboše Andršta. Říká se, že v krizi vzniká to nejlepší, a tady to bezesporu platí. Navzdory dlouhé zpěvákově kariéře teprve devátá studiová položka jeho diskografie jej zachycuje v až překvapivě skvělé formě. Na druhou stranu, dalo by se u pravidelně koncertujícího muzikanta očekávat něco jiného?

Album je opět písničkové, nenachází se na něm nějaký jednoticí oblouk či snad koncept. Potkává se zde spousta textařů (mimo jiné Jiří Žáček, Pavel Šrut, Martin Němec z Precedens, Tomáš Roreček i Zdeněk Rytíř nebo Voskovec s Werichem) i skladatelů (Petr Skoumal, opory Framusu Jan Hrubý a Luboš Andršt i Prokop sám). K Framusu Five se s kytarou přidal Pavel Marcel a nutno říct, že Luboše Andršta zdatně zastoupil, svými party přispěli Michal Pavlíček nebo perkusionista Imran Musa Zangi.

Výsledkem je barevná deska, která mění styl písničku od písničky a přesto si zachovává typicky framusovský zvuk, který ji, pochopitelně pod vedením Prokopova hlasu, skvěle sjednocuje a který ohlazuje případné třecí hrany. Ať už zní echtovní bluesová dvanáctka "Nebe anebo cesta do pekel", temný soul "Pomoz mi", reggae "Last Minute Man", folková "Má vlast" nebo jazzový "Deštník", pořád je to nepochybně Framus Five, který se nepotřebuje odvolávat na svůj sound před více než třiceti lety, aby zůstal rozpoznatelný po pár taktech. Objemný, šťavnatý zvuk ještě doplňuje početná dechová sekce, která vybraným skladbám dodává soulový a rhythm'n'bluesový feeling a Prokopa nenápadně vrací ke kořenům na debutu "Blues In Soul". Radost poslouchat a užívat si všech těch naprosto přesně a pádně použitých detailů.

A sám hlavní tahoun všeho? Ten neztratil nic ze svých pěveckých schopností. Naopak, je jako dobré víno - s přibývajícími léty jenom zraje. Kusy jako "Pomoz mi", "Hoří Notre Dame" nebo "Nebe anebo cesta do pekel" ukazují na jeho nenahraditelnost. Marně v paměti pátrám po zpěvákovi, který by měl takový feeling a který by s takovou uvolněností přecházel mezi žánry. Dílem je to samozřejmě dáno i jeho šťastnou rukou při výběru textařů, respektive textů samotných, bez vlastního vcítění se do veršů by to nešlo. Jedině tak mohou vedle sebe stát vážné kusy, nostalgická hrabalovská koláž "Libeňská" nebo dadaisticky hravé "Věnování".

Pokud by se skutečně měla deska "Mohlo by to bejt nebe…" stát poslední tečkou v jeho diskografii - a věřím, že by to tak být nemuselo, Michal Prokop má energie dost a dost -, je to finále patřičně velkolepé. Obešlo se ale bez patosu i příslovečného tlačení na pilu či hraní na nostalgické struny. Tenhle hudebník už jiný nebude - a to je bezesporu jeho klad. Jeho cílem byla vždy poctivá, uvěřitelná a hlavně upřímná muzika. A té je na "Mohlo by to bejt nebe…" spousta.