V pondělí 1. března jste vydali desku "Svět na konci roku nula". Původně měla být veselá, nakonec ale mapuje aktuální dění a bytí v době covidu včetně toho, jaké to je žít v Praze v době nejistoty a izolace. Témata se točí kolem frustrací a nejistot. Lišil se přístup tvůrčího procesu od prvotiny? Na kolik covid ovlivnil vaši tvůrčí svobodu a proces nahrávání?

Tomáš Havlen: My jsme už od prvních EP postupně cizelovali způsob společný práce, který se dostal do bodu, kdy já připravuju většinu hudby, na kterou potom Dominik reaguje. Už na debutový desce to vypadalo až na pár výjimek stejně. Covidu jako takovýmu se povedlo ovlivnit všechno okolo, ale samotnej proces naší práce ne - potkávali jsme se ve studiu jako vždycky. Což třeba minimálně pro mě byla jedna z věcí, která mi pomáhala udržovat nějakou vnitřní iluzi normality.

Původně album nemělo být reflexí okolního světa, ale osobní výpovědí. Kdy jste si uvědomili, že nebude možné se oprostit od společenského tématu, který přes rok hýbe světem?

Dominik Zezula: Asi ve chvíli, kdy jsem si doma v Hradci nad Svitavou sedl v srpnu na zahradu s tím, že začínám opravdu pracovat. Měl jsem hodně nápadů už předtím, ale toto byl konkrétní moment, kdy jsem je začal spojovat dohromady. A my sice neděláme konceptuální alba a není to tak, že by každé muselo nutně o něčem být, ale v ten okamžik to přišlo samo: "Jsem tady, v osobním životě jsem spokojený, ale svět kolem mě je objektivně úplně v prdeli." Myslím, že v umění je vždy potřeba nějaký konflikt, a tady se v podstatě nabízel sám od sebe.

Co byl pro vás během pandemie největší šok? S čím bylo nejtěžší se vyrovnávat? A co vás naopak překvapilo příjemně? Stalo se, že jste dokázali zvládnout něco, co jste nečekali? Objevili jste nějaké svoje skryté kvality?

Tomáš Havlen: Těch věcí byla hromada, Praha v lockdownu přichází v podstatě o všechny důvody, proč v ní žít. Na druhou stranu jsem byl rád, že mám skvělý rodinný zázemí, díky kterýmu jsem měl možnost se nezbláznit.

Dominik Zezula: Největší šok přišel až po několika měsících, kdy mi došlo, že ačkoliv jsem vlastně docela introvert a nedělá mi problémy být sám a nestýkat se s větším množstvím lidí, občas je to prostě potřeba i pro mě. Od té doby je ta žitá zkušenost vlastně dost bipolární. A co se týče skrytých kvalit… nevím, začal jsem dělat zeměpisný videa na YouTube. (smích)

Tomáš Havlen: Já začal hrát šachy a přečetl hromadu neomarxistické literatury.

Dominik Zezula: Cením.

Zpět k nahrávce: "Svět na konci roku nula" vznikl organicky a je svým způsobem deníčkem tematicky uzavřeným do jedné etapy. Není to svazující? Jak moc v tomto berete ohled na nadčasovost?

Tomáš Havlen: Nadčasovost jako taková pro mě nehraje úplně roli. Ale mám pocit, že i přes to, že reflektujeme konkrétní období, jsou věci, o kterých píšeme, natolik obecně platný, že můžou fungovat kdykoliv. Hromada pro mě zásadních desek reflektuje konkrétní období - ať už to je třeba válka ve Vietnamu nebo 11. září - a mají co říct i dnes.

Dominik Zezula: Hahahaha, někdy se k vám stavím, uspíte děti a uděláme Creedence Clearwater Revival party!

Tomáš Havlen: Já měl na mysli spíš "What's Going On".

Dominik Zezula: No jo, furt s tím árenbíčkem.

Do některých písní jste zakomponovali i křičené pasáže, které působí kontrastně ke klidnému zbytku. Výkřiky jako symbol punku? Chtěli jste jimi upozornit na konkrétní problém?

Tomáš Havlen: Se řvaním si pohráváme v podstatě už deset let, jen na téhle desce dostalo prominientnější roli. Vnímám to jako naprosto přirozenou součást toho, co děláme už dlouho. Nesnažíme se tím na nic upozorňovat ani si hrát na punk. Ovšem zároveň oba máme rádi Slipknot a Sepulturu.

Dominik Zezula: Důležitý je říct, že to není žádnej úplně novej prvek, my jsme hulákali skoro na každý desce, akorát teď to poprvé používáme nějak systematicky a ne jen jako přirozený finále fakt dlouhých skladeb, kde se kumulujou vrstvy a celý to končí v tý uřvaný katarzi. A to bylo stoprocentně záměrný, vykřičeli jsme se na koncertech a rozhodli se, že s tím chceme víc pracovat i na deskách. Jo, a právě teď mám na sobě tričko Slipknot.

Nahrazujete tím křičením chybějící živá vystupování?

Tomáš Havlen: Nemám pocit, že by to mělo fungovat jako substituce koncertů, ale určitě se snažíme na současný desce přiblížit tomu, jak jako kapela zníme naživo.

Dominik Zezula:V recenzi v pořadu Reflektor si toho všimli, za což jsme hrozně rádi, protože přesně tohle byl náš záměr.

Akustických nástrojů je na albu tentokrát minimum, převládají agresivnější, až trapové beaty. Jak moc jste se nechali unést aktuálním soundem? Čím to, že produkce hraje teď větší roli?

Tomáš Havlen: S nějakou reflexí současnýho zvuku si pohráváme už od debutu. Baví mě v kontextu post-hudby brát trendy z Billboard charts a trochu podvratně s nima pracovat. Takže přirozeně i na současný desce reagujeme na to, co se děje okolo, nežijeme ve vzduchoprázdnu. Ale pořád mám pocit, že se nám daří vytvářet nějakou paralelní verzi reality.

Dominik zastává názor, že okleštěný základ songu musí dávat smysl a pak se na to dají nabalit divnosti. Tomáši, souhlasíš?

Tomáš Havlen: To je z velký části daný Dominikovým klasickým přístupem k songwritingu. Podle mě to z velký části platí, ale množství songů, který se vymykají těmhle pravidlům, roste - zvlášť v poslední době - hodně závratným tempem. Studiová práce tyhle paradigmata hodně mění. Už třeba "Tomorrow Never Knows" od The Beatles by u táboráku znělo dost otravně. Hip hop ani nekomentuju. Klasický písňový struktury ve velkým segmentu hudby dneska nefungujou.

Dominik Zezula:"Tomorrow Never Knows" je jenom basic mixolydian melodie, to u táboráku funguje úplně v pohodě, někdy ti to zahraju. (smích) Ale jinak jo, samozřejmě.

Jakou největší divnost můžeme slyšet na novince?

Dominik Zezula: Ten implozivní noise drop na konci "Myšlenky na pomalejší svět". Když mi to Tomáš poslal poprvý, utrhlo mi to koule.

K tomu nemám co dodat... Tomáš také prohlásil, že má vždy přesnou představu o tom, jak by nahrávka měla vypadat, což předtím nebylo. Jak moc je pro vás důležitý koncept písně, alba?

Tomáš Havlen: Mně u tvorby vždycky pomáhá, když si můžu nějakým konceptem nebo tématem vytvořit mantinely, ve kterých se budeme pohybovat. Už teď pomalu začínám psát další desku, kterou chci pojmout zase trochu jinak, za použití jinejch postupů a zvuků. To, že vím, kam tím konkrétním projektem směřujeme, mi strašně pomáhá v samotným tvůrčím procesu.

Kolekce obsahuje písně s poměrně stejnou, krátkou stopáží dvě tři minuty. Je to záměr - něco jako, že ve stručnosti je síla, nebo se to samo vykrystalizovalo?

Tomáš Havlen: Když jsme dělali "Svět na konci roku nula", cíleně jsme se snažili všechny písně osekat do co nejsyrovější a zároveň nejfunkčnější formy. Zbavit se co největšího množství balastu okolo, který máme sice u jiných rádi, ale měli jsme pocit, že sem nepatří. Že tomu, co se snažíme říct, nejvíc prospěje co nejjednodušší forma.

Váš rukopis charakterizují depresivní nálady a bezvýchodiskové texty. Překvapilo mě, Dominiku, že ses někde přiznal, že třeba veršům písně "Panelák, sídliště, předměstí" z první desky nerozumíš, že už nevíš, co jsi tím chtěl říci. To bys ale jako autor asi měl, ne?

Dominik Zezula: Tak v té době jsem to určitě věděl. (smích) Akorát zpětně mi to přijde hodně zašmodrchaný. Ten text - respektive sloky - jsem psal v době, kdy mi bylo asi sedmnáct a byl jsem posedlej metaforama. "Lidí je jen tolik, kolik čísel je na tramvajích, mění se jen čáry, kde před sebou vidí koleje..." - he?

Myslím, že to tam je slyšet. Ale zároveň se za to nijak nestydím, je to prostě součást nějakýho vývoje a myslím, že na to, kdy jsem to psal, to není vlastně až taková tragédie. (smích)

Do veršů otiskuješ vliv města a prostoru, ve kterém se právě pohybuješ. Na geografickém ukotvení svou tvorbu stavíš. Potřebuješ stát nohama na zemi v určitých věcech, aby ses od nich mohl odrazit?

Dominik Zezula: Určitě jo. Je to nějakej styl psaní, kterej je mi blízkej. Pokud mluvím o velkých, obecných věcech, potřebuju nějakou kotvu, která je vklíní do reálnýho světa.

A není lepší psát o věcech nekonkrétně, aby se do nich mohl vcítit každý?

Dominik Zezula: Nemyslím si to, protože věci, které jsou až moc nekonkrétní, většinou skončí tak, že jsou vlastně o ničem. Většina příběhů je přenosná, José Luis Borges říkal, že existují v podstatě jen čtyři. Pokud mluvím přesně o tom, co jsem kdy zažil a kde, dává to posluchačům a posluchačkám větší smysl - zní to autenticky. Kdybych mluvil jen v obecných rovinách, rozplizne se celý text do amorfní vágnosti a nezbyde v něm nic, čeho se chytit.

Skladba "Do práce přes Nuselák, z práce přes Nuselák" začíná rychlou kadencí beatů. Mají symbolizovat stereotypy, rutinu?

Tomáš Havlen: My k těm věcem přistupujeme vlastně přesně opačně, text reaguje na hudbu, takže tímhle způsobem ty věci nekonceptualizujeme.

Dominik Zezula: Je to tak, u týhle skladby jsme přesně věděli, že jí chceme otevírat desku (a koncerty). Prostě náser hned od první vteřiny. Byl to jeden z prvních demáčů a ten text jsem modeloval podle toho, jak zněla ta instrumentálka. Když se na to ale podívám takhle zpětně, tak to, co říkáš, dává smysl. (úsměv) V tom je právě ta krása nějaký popový hermeneutiky nebo jak to říct - slyšíš hudbu jako celek a vždycky ti musí dávat smysl právě jako celek.

Ruch v závěru "Myšlenka na pomalejší svět" představuje restart? Nebo jsem úplně vedle a tyhle ruchy nic neznamenají?

Dominik Zezula: Je to imploze, ta skladba se zhroutí sama do sebe, což zase koresponduje s tím textem. "Neboj, já se taky bojím!" - BRRRRRRRRRRRRRRRRRR... BRRRRRRRRRRRRRRRRR. Mně to smysl dává, je to chaotický, nečekaný a nehezký. Stejně jako celej rok nula.

V textu píšeš, že chodíš do práce pěšky. Začal jsi s tím už před pandemií, nebo až když propukla?

Dominik Zezula: Já chodím pěšky všude! A furt! Dokonce i od Tomáše jsem nedávno šel domů pěšky, a to Tomáš bydlí v Libni a já na pomezí Podolí a Braníku. Bylo to super. Rád chodím pěšky. (úsměv)

Tak to jsem tě možná míjela cestou z práce na kole, kudy často jezdím. Našli jste doma "Bezpečí a klid", jak zpíváte?

Dominik Zezula: Já stoprocentně.

Tomáš Havlen: Ano, prosím.

Jak vzpomínáte na to, když jste hráli v Berlíně pro patnáct osob? (Co byste za to teď dali, že…)

Dominik Zezula: Bylo to super! Těch lidí teda bylo trochu víc, ale potřeboval jsem do textu krátkou a dlouhou slabiku, aby to rytmicky sedělo. A bagetu jsme nekupovali v Aldi, byl to nějakej jinej obchod. Jinak to ale bylo krásný, ten týpek z Kodaně je real a Tomáš fakt se ženou a dětma šel do tý zoo. Chybí mi to, no, co na to říct...

Tomáš Havlen: Pro mě byl nejdůležitější poznatek, že pandy jsou mnohem menší a nudnější zvířata, než jsem si myslel.

Dominiku, tvůj hlas mi připomíná Jaromíra Švejdíka z Priessnitz. Dá se z toho nějak těžit?

Dominik Zezula: Jo, to už jsem slyšel, stejně jako Wabiho Daňka nebo The National. Nevím, všichni tihle lidi jsou technicky lepší zpěváci, ale nepřijde mi to nějak důležitý. Prostě mám basbaryton, to je můj hlas. Basbarytonů moc není, takže to svádí k přirovnáním, ale myslím, že je to vlastně docela fuk.

Jaký byl svět na konci roku nula, slyšíme na nahrávce. Jak ale vnímáte svět na začátku roku jedna?

Tomáš Havlen: Shit remains the same.

Dominik Zezula: Zatím jo, no.

Dominiku, točíš taky podcasty. Jakou otázku ti zatím nikdo nepoložil, a ty bys na ni rád odpověděl?

Dominik Zezula: Kterou kapelu máš fakt rád, ale lidi, co znají jenom tvoji hudbu, by si to nikdy netipli? Odpověď by byla Queen. MILUJU.