Pavel Žalman Lohonka - Muzika je pro mě všeobjímající věc

31.03.2021 10:00 - Milan Menčík | foto: Jiří Baisa

Legendární (nejen) folkař Pavel Žalman Lohonka letos slaví krásné půlkulaté jubileum. I dnes oslovuje spoustu lidí - důkazem budiž prodejní hitparáda, kde jeho čerstvá výběrovka konkuruje mladým rapperům. Vedle toho vydává tento českobudějovický rodák i novou řadovku, takže témat k povídání bylo víc než dost.
Letos slavíte 75 let. Za svůj život jste vydal skoro tři desítky řadových alb. Kdy v sobě Pavel Žalman Lohonka vůbec objevil chuť psát písničky?

Já si přesně nevzpomínám, kdy jsem měl chuť napsat první písničku, ale myslím si, že to bylo spojené s dobou, kdy jsem se učil v Plzni a jezdil na čundry. V šedesátých letech tu byl Semafor, byly tu bigbítový (ne rockový) kapely a já jsem zkoušel psát. Většinou to byly romantický písničky o kamarádství, o dívce,
Žalman a spol. - Všechno je teď
© Pavel Lohonka
kterou nikdy nemohu mít, prostě takové krásně naivní skladby. Tím jsem se učil. Potom jsem hodně začal číst poezii - nejen naši, ale hlavně francouzsku - a říkal jsem si, že to musím dělat úplně jiným způsobem. Když jsme v roce 1968 založili Minnesengry, začal jsem psát texty k americkým lidovým písním a převzatým věcem od Dylana, Joan Baez a další. Začal jsem si troufat stále víc. Něco se podařilo, a pod něco bych se radši nepodepsal.

Jak si hlídáte autorskou formu? Při tom obrovském množství songů, co jste za celý život napsal, přece musí existovat nebezpečí sebevykrádání...

Na sebevykrádání si dávám velký pozor. U textů existuje zhruba patnáct životních témat, která se neustále opakují. V každém věku se na ně člověk dívá úplně jinak a jinak o nich píše. Textování pro mě bylo vždycky až na druhém místě, protože jsem vždycky strašně rád vymýšlel melodie. Pustil jsem si kazeťák, třeba dvě hodiny jsem si brnkal a napadaly mě různé melodické nápady, které se mi potom hodily. Nebylo to ale jenom takhle. Třeba u skladby "Všech vandráků múza" vznikal text s melodií najednou. Je to různé.

S kariérou jste začínal v období, kdy doslova kvetla pop-rocková scéna u nás, rádia hrála interprety typu Olympicu či Petra Nováka. Byli i tihle muzikanti pro vás inspirací?

Inspirací pro mě byli spíš zpěváci z divadla Semafor. Z bigbítové scény jsem samozřejmě poslouchal Olympic nebo Petra Nováka, ale moc se mi líbil třeba Miki Volek, Michal Prokop nebo Vláďa Mišík, kteří prostě měli něco v sobě. To poznáte. Popovou scénu jsem si poslechl, ale nic zvláštního mi to neříkalo, protože oni zpívali texty, kde o nic nešlo a byly zazpívaný pouze pro radost posluchačů. Folková muzika se hodně podobala zpívané poezii a o něco v těch textech šlo.

Pavel Žalman Lohonka

Narodil se 20. března 1946 v Českých Budějovicích. Patří k nejvýznamnějším postavám tuzemské folkové scény, na které působí už padesát tři let. Výrazný podpis nechal v jihočeské folkové legendě Minnesengři. Spolupracoval též s formacemi Nezmaři a Stopa. Vydal sedmadvacet alb (respektive šestatřicet, pokud započítáme kompilace, koncertní nahrávky a desky s Minnesengry). Od roku 1982 má svou vlastní hudební skupinu Žalman & spol. Jeho tvorba často čerpá z lidových písní. Letos vydal album "Všechno je teď" (koupit si ho můžete zde) a dvojdiskovou reedici nahrávek z let 1985 až 1991 "Tak jsme vandrovali..."

Máte velké žánrové rozpětí a slyšet je to i z nové desky "Všechno je teď". Ví se o vás, že vedle jazzu posloucháte i bigbít. Mám si představit, že křehký folkař jako vy si ujíždí na Led Zeppelin či Deep Purple?

"Všechno je teď" jsme chystali řadu let. Já poslouchám Knopflera, Paula Simona, Stinga a spíš tyhle melodický rockery, který mám hodně rád. Když pak máte v kapele muzikanty typu Petra Havrdy, který to dokáže zahrát na elektrickou kytaru, byl by hřích toho nevyužít. Oni to s Petrem Novotným dělají citlivě tak, aby písničkám neuškodili. Jinak poslouchám třeba i Mozarta nebo Dvořáka. Pro mě je muzika všeobjímající věc, ze které se nedá nic vynechat.

Ostré kytary na nové desce nejsou, zato však drsná skotská příroda doslova dýchá ze dvou nádherných písní "Glencoe" a "Loch Way". V létě 2019 jste se na týden vydali právě tam. Zrodily se tehdy první tóny těchto songů?

Už dřív jsem napsal několik textů na skotské tradicionály. Když je člověk přímo tam, tak to na něj padá. A co teprve kdyby tam žil. Glencoe je můj nejzamilovanější kout Skotska. Jsou tam všude jezera. Když jsem byl v Kanadě a potkal se tam s indiány, hned jsem měl inspiraci napsat několik písní ne přímo na tohle téma, ale hodně mě to ovlivnilo. Ta krajina i lidé, co tam žijí, zkrátka mají něco v sobě. Já jsem člověk spjatý s přírodou, tak to pak člověk napíše do svých písní, aniž to tuší.

Je právě ta drsnost tím, co vás na této krajině tak baví?

Není to jenom drsnost, ale i lidé - hezky se k nám chovali. Mně se tam navíc strašně líbily hřbitovy. U nás si na hřbitovech připadáte jak ve velkém květinářství, ale tam jsou jenom náhrobní kameny. My jsme si tam prohlédli i několik kostelů a chrámů. Na Skotech se mi moc líbí ještě jedna věc - oni si velmi váží lidí, kteří padli za vlast. Od dob napoleonských válek až aktuálně po Irák a Afghánistán. Na stěnách chrámů jsou jména všech těchto lidí napsána. To je velká čest.

V "Kouzelníku Čárymáry" zní silně jazzová křídlovka, pilotní singl "Dívám se" je zase skoro až popově laděný. Museli jste si dávat pozor, aby deska působila pospolitě a nebyla roztříštěná?

Miluju křídlovku, obzvlášť v jazzové muzice. "Dívám se" ale podle mě není až tak popově laděná. Zkuste si pustit třeba něco od Stinga - tam zjistíte, že v aranži stačí jenom chvilka a najednou cítíte, že ta píseň jde úplně někam jinam. My jsme ty písničky měli nahraný a nazpívaný a až pak ten hostující muzikant přišel do studia a my to s ním tady dávali dohromady. Ze všech přizvaných hudebníků jsme dostali všechno, co jsme potřebovali.

Právě "Dívám se" reflektuje koronavirovou situaci, která se kultury dotkla velice rázně. Jak vy sám vidíte její dopady? Podaří se vše alespoň tady plnohodnotně restartovat?

Nejvíc to zasáhne nás - muzikanty, herce a všechny, kteří potřebují mít diváky před sebou. Někdo nás přitom nazývá darmošlapy. Já bych upozornil tyhle lidi, že my si vyděláváme skutečně poctivě, a pokud bereme honoráře, dostáváme je z toho, co se vybere na vstupném. Nikdo neví, odkud ta nemoc přišla, a já bych si přál, aby to skončilo co nejdřív.

Z alba čiší skvělá forma celé skupiny, dost pěveckých partů dostal i kytarista Petr Havrda. Jak vy sám vnímáte aktuální rozpoložení vaší party?

Takovouhle kapelu jsem neměl skoro nikdy. První sestava s Pavlínou Jíšovou a Tondou Hlaváčem byla taky dost v pohodě. Teď to vnímám i v souvislosti se svým věkem. Už se nechci trápit, že budu neustále v kapele řešit nějaké problémy. Když děláme muziku, co máme rádi, tak co si potom může člověk jinýho přát než si sednout na chatě, vzít kytaru a vymýšlet nový písničky. A přitom nemít starosti, jestli někdo do sestavy přijde, někdo odejde. My to máme udělaný tak, že každej ví, kolik peněz dostane. To jsou věci, které musí fungovat na prvním místě. Ale ti lidé se zároveň musejí mít rádi. Ono to potom na tom pódiu je znát.

Jak jste si užil křestního koncertu, který odvysílala Česká televize?

Byl jsem sám zvědav, jak to dopadne, když máte před sebou pět kamer, a nikoho v hledišti. Po celodenním zkoušení jsem byl večer na natáčení trochu unavenej, ale snažili jsme se, seč jsme mohli. Později jsem se na to díval se svou ženou a koukal jsem se hlavně na ni, jestli ji to baví. Říkala, že jo. A když to baví ji, tak mě to baví taky.

Žalman a spol. - Tak jsme vandrovali
© Supraphon
Na vystoupení zazněly dvě písně z nové desky, jinak jste vybíral z přebohatého katalogu svých songů. Několik z nich je ke slyšení i na aktuální supraphonské kompilaci "Tak jsme vandrovali...", která obsahuje první tři pominessengrovská alba a bonusy. Mohl jste vy sám výběr ovlivnit? Jak se vám líbí výsledek?

Jsem moc rád, že Supraphon přišel s nápadem vydat ta první tři spolácká alba. Nijak jsem to neovlivňoval. Oni mi řekli, že to vydají tak, jak to je natočený, že to akorát zremasterují. Pak mi to poslali k nahlédnutí i s bookletem. Myslím si, že je to velice reprezentativní dílo určené pro ty, kteří za náma chodí po koncertech a shánějí právě tyhle desky.

Existuje šance, že budou k dostání i další vaše dávná alba?

Universal vydal "Trvalky", to je ale výběr z různých alb, který jsem ovlivňovat nemohl. Některé desky by si zasloužily znovu vydat. My už si nyní své desky vydáváme sami a u těch starších to závisí na vydavatelstvích, jestli budou mít někdy chuť.

V současnosti je zase v kurzu černý LP kotouč. Nepřemýšlíte o vydání nové studiovky i na tomto formátu?

Samozřejmě, že jsme přemýšleli, jestli "Všechno je teď" nevydat i na LP. Ale vzhledem k tomu, že si ji vydáváme sami, a vzhledem k tomu, kolik to stojí, jsme se zatím neodhodlali. Jedině že by nám ministerstvo kultury přispělo nějakou dotací, což určitě nepřispěje. (úsměv) Zatím to je ve hvězdách.

Pětasedmdesát let, to už je pořádný kus života. Co vidíte, když se za ním ohlédnete?

Já se moc neohlížím. Spíš jde o to, jak se člověk cítí. Občas jdu na nějakou lékařskou prohlídku - se srdcem, s plícema, chodím často k foniatrovi, protože mi vysychají hlasivky.

Uvidíme se zase v létě v Telči?

Prázdniny v Telči jsou nejkrásnější festival, který si díky Milanovi Medvědovi Kolářovi udržel mnoho let významné postavení. Na zámku je krásná atmosféra, takže když Pán Bůh nebo koronavirus dá, věřím tomu, že na tenhle festival budeme pozvaní a potkáme se.


NÁZORY

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY