Jiří Schelinger byl nesporným talentem tehdejší československé populární hudby. Byl zpěvákem s výjimečným hlasem, který se v roce 1972 doslova zjevil a zazářil jako kometa - to když interpretoval "Holubí dům" z pera Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka (toho času používajícího pseudonym Emil Synek). Od té doby jeho kariera letěla vzhůru.

Přes neuvěřitelný balast tehdejšího nuceného socialistického hudebního vkusu, kdy se jeho nesporný hardrockový projev utápěl v mnoha bubblegumových, rádoby vtipných melodiích, se sem tam podařilo na jeho desky přece jen propašovat trochu toho západního rockového chvění. Byť to bylo často formou coververzí (mimo jiné Black Sabbath) anebo alespoň postupy, které na první poslech připomínaly například tvorbu Deep Purple.

V těchto podmínkách vznikala první zpěvákova dlouhohrající alba "Báječní muži", "Nemám hlas jako zvon" a výběr singlů "Ovoce z naší zahrádky". Vše opatřeno puncovním rokem 1975 a spoluprací se skupinou Františka Ringo Čecha. Uvedené kolekce trpí výše uvedeným a jsou důkazem devalvace talentu hraničící s hazardem a vkusem posluchače. Schelinger je zde prezentován jen jako jakýsi amplion nepěkných textů a snad ještě horších až kolotočářských melodií. Doba byla zlá a obecně rocku nepřála. Přesto lze i mezi změtí popcornu nalézti i po letech několik vybroušených diamantů. Stále však chyběla autorská a stylově vyvážená deska.

Vše se mělo změnit s natáčením nové řadovky. V plánu byla naprosto stylově vyhraněná studiovka s vlastní tváří, avizovaná jako první československá hardrocková nahrávka. Sestava kolem Františka Ringa se vykrystalizovala do podoby Jiří 'Mamut' Stárek (bicí), Stanislav 'Klásek' Kubeš (kytara) a Jan Kavale (basa).

Společně pak ve studiu Supraphon, ještě s několika dalšími hosty (mezi nimiž byli třeba Ota Petřina nebo Vladimír Padrůněk), dali vzniknout vysněnému dílu. Pojmenovali jej "Hrrr na ně…". Po absolvování tohoto procesu nastaly oprávněné obavy všech kapel, které chtěly nějak vybočovat z tehdejších pevně nastavených kolejí. Velmi důležitá byla snaha udržet zejména technickou kvalitu - zkrátka správně přenést nahrávku do zvukových drážek vinylu.

A pak tu byla cenzura. Proces, který předcházel tomu, aby cokoliv vůbec vyšlo, se řadil mezi strachy nejvyššího ražení. Sezení u cenzora se v tomto případě údajně obešlo jen mávnutím rukou a výsledek vyšel v roce 1977

A co na něj posluchači? Devět skladeb z pera Schelingera (jednou a úvodní předehrou přispěl Stárek) bylo jen stvrzením toho že zpěvák skutečně směřuje k tvrdší hudbě a že nechává zapomenout na ono estrádní období. Album skutečně bylo považováno za jakýsi hardrockový počin, který u nás do té dobyl nebyl na desku zaznamenán. Bylo na trhu zjevením, o kterém se začalo mezi zasvěcenými rychle mluvit a které rychle mizelo z pultů obchodů s vinyly.

Ač se jedná o značně vyrovnanou kolekci, hned úvodní "Hrrr na ně…/Violo, jsem celista!", "Siréna", "Kartágo", "Lucrezia Borgia" anebo "Divné tušení" jsou rozhodně syrovými nahrávkami. Vybočují svým až tvrdě rockovým vyzněním a už tenkrát měly značnou sílu. Dominuje tu Kubešova kytara, exhibující na pevnosti Kaveleho basového spodku. Naživo to muselo být tehdy naprostým zjevením. Schelinger, jako zpěvák zde exceluje a předvádí snad ty nejlepší hlasové rejstříky, který jeho charismatický hlas nabízí. Uznaní však zaslouží celá kapela, která zde maká na plný plyn.

Se zmíněnou technickou úrovní to však bohužel nedopadlo úplně dobře. Deska přišla o dost důležité basy, což zejména pro rockovou muziku může být ve výsledku fatální. K tomu je nutno připočíst místy podivný zvuk bicích, kdy některé přechody znějí velmi zvláštně, včetně nepříjemně syčivých zvuků hi-hatek (k čemuž však mohlo dojít už při samotném snímání).

Co však u mnohých, včetně autora této recenze, sráží celkový dojem, jsou skeče F. R. Čecha, jež vždy zahajují a ukončují písně. Údajně vzniky na základě představy, že celek tak bude ještě sevřenějším, druhá verze mluví o jakési Ringově obchodnické úlitbě tehdejším cenzorům, kteří by jinak vůbec nedali souhlas k vydání. Přikláněl bych se k druhé verzi. Propojení skečů s hudbou je většinou rozpačité. Co se chvíli zdá být vtipné, po několikerém poslechu už nudí, ba dokonce irituje. Jsou i tací, kteří si ony promluvy z nahrávky vyoperovali, aby je nerušily od poslechu.

Od poslední reedice z roku 1992 uplynulo hodně vody a technika se posunula přece jen o kus dále. "Hrrr na ně…" tak ve znovuvydané verzi zní velmi svěže. Byl odstraněn onen klasický basový polštář, který zdobil snad všechna alba, která se o rock jen trochu otřela. Celkově došlo k celkovému vyčištění a zvukovému projasnění, snad až na zmíněné bicí.

A jak deska působí na současného posluchače? Možná lehce úsměvně. Hard rock? Asi ne, ale rozhodně se jedná o Schelingerův velmi výrazný, ne-li jeho nejlepší počin. Dokáže pobavit i po letech, pokud přistoupíte na jeho hru. Hudebně to měl být jeho odrazový můstek do těch správných tvrdých proudů. Následné "Nám se líbí" je již jiné, lehce folk-rockové dílo, téměř se zeppelinovským vyzněním. Ale co je na "Hrrr na ně…" stále více zřetelnější, je znatelný rozkol mezi ním a Čechem v dalším hudebním směřování.

Jiří Schelinger již mnoho hudby žel nestačil natočit. Spousta dalších písní vyšla jen na singlech, a tak se můžeme pouze domnívat, kam by jeho budoucí tvorba směřovala. (V tomto ohledu můžeme poděkovat za projekt Zemětřesení.) Vinylová reedice "Hrrr na ně…" je důstojný dárek k nedožitým zpěvákovým sedmdesátým narozeninám. I po čtyřiačtyřiceti letech je to skvělá deska.