O skupině, jakou je Cradle Of Filth, se na těchto stránkách příliš často nepíše. Black metal rozhodně nepatří mezi většinové žánry, což potvrzuje už samotný obal desky "Damnation And A Day", plný fantaskních výjevů s notně satanistickou stylizací. Jenže dokonce i zarytá alternativa se může dobře prodávat, takže britští hromobijci si vysloužili pozornost vydavatelství Sony Music, které jim nabídlo smlouvu. A oni ji přijali, a proto se scházíme nad tímto textem, abychom si něco málo řekli o jejich labelovém debutu "Damnation And A Day".

Ne zdaleka pro všechny jsou Cradle Of Filth přijatelnou heavymetalovou skupinou, protože podle některých jsou až příliš teatrálními hráči, aby je bylo možno brát vážně. Vždyť ne náhodou se největší slávě těší jejich koncertní vystoupení, která jsou údajně jakýmsi průsečíkem školy Alice Coopera a Marilyn Mansona. Velkým divadlem je také tato deska. Nechybějí tolik potřebné hororové citace, ponurý béčkový hlas zvěstující příchod smrti, orchestrální kulisy. Ta správná strašidelná atmosféra s náboženskými odkazy je dokonána, stačí jen poslouchat.

Hudební projev Cradle Of Filth plně zapadá do blackmetalového schématu - Dani Filth po většinu času vřeští jako týraná myš, sem tam si vypomůže taženým growlingem, šepotem nebo dokonce regulérním zpěvem, kytary jsou sice tvrdé, ovšem nikoli hutné - spíše mečovitě sekají ostřím do prostoru. Jednoznačně nejlepší složkou je ale rytmika, neboť bubeník Adrian Erlandsson je důstojným nástupcem Nicholase Barkera, který odešel ke "konkurenčním" Dimmu Borgir. Když všechny složky poskládáte v jeden celek, vyprýští agresivní náladotvorný gejzír, chrlící spousty masek, gest a převleků. "Damnation And A Day" má sedmnáct stop a trpí podobným neduhem jako některé hip-hopové desky. Z toho velkého množství písní jich totiž dobrá třetina nevykazuje příliš vysoké kvality, spíš obehrává stále dokola to samé - typicky slabou melodickou linku, monstrózní klávesové aranže, prudkostí ubíjející kytary.

"Damnation And A Day" do mírného nadprůměru zdvihají dobře udělané stylové pecky typu úvodní "A Bruise Upon The Silent Moon" nebo netradiční "Damned In Any Language (A Plague On Words)", v nichž Cradle Of Filth dokazují, že jsou nejen výtečnými ochotníky, nýbrž i solidními muzikanty. Kdyby se jim podařilo stejně odpovědně přistoupit k celé desce, mohla to být žánrová událost roku, takhle ovšem zůstanou "temní" Angličané z kolébky špíny pozadu za očekáváními.