Loni dvě ženy, letos jeden muž. A to po celou dobu - The Weeknd se už dávno před svým vystoupením v přestávce letošního finále Super Bowlu nechal slyšet, že se k němu nikdo z hudebních kolegů či kolegyň nepřidá. A tak si tu čtvrthodinu musel odkroutit sám.

A snažil se, snažil. Ostatně celý ten večer byl (kvůli vy-víte-čemu) jiný. Sedačky zaplněné ze dvou třetin papundeklovými náhražkami fanoušků, zbylou třetinu těch živých tvořili z podstatné části naočkovaní zdravotníci, kteří vstup na Raymond James Stadium v Tampě dostali darem. Abel Tesfaye měl rozsévat své kapénky výš než publikum, a tak se téměř celý jeho minikoncert tentokrát odehrál v čele hlediště a ne na hřišti. A tanečníci měli respirátory vtipně zakomponované do obvazů, které tvořily součást jejich kostýmů (jaké štěstí, že kanadský zpěvák ve vizuálech své aktuální desky tuto krvavou tematiku zhusta využívá).

A jaké to bylo? Vlastně takové nijaké. Scéna byla pravděpodobně i kvůli proticovidovým opatřením daleko méně pompézní, než na co jsou diváci tohoto spektáklu běžně zvyklí. Což by až tak nevadilo, protože prachy nejsou všechno a celé to tak působilo i trochu úsporněji.

Hudebně dal The Weeknd publiku ochutnat (jako všichni před ním) medley svých hitů. O jeho produkci se postaral docela překvapivě Oneohtrix Point Never a zakomponoval do něj jak starší kusy ("House Of Balloons"), tak aktuální hitovky ("Blinding Lights"). Vokální projev hlavního protagonisty byl sebejistý - je vidět, že Abel má odzpíváno svoje -, čelist vám ale asi nespadne. Aspoň si bez úhony budete moci dopít svou P*psi Colu.