Rok 2020 byl podivný, hudební svět nevyjímaje. Přesto i loni vyšly nějaké ty desky, a tak jsme je i tentokrát zrekapitulovali a vybrali ty nejlepší. Jednadvacet redaktorů a redaktorek by ocenilo celkem rovné tři stovky zahraničních alb. Tohle je finální čtyřicítka a příčky třicet až dvacet jedna.
zahraniční desky: 40-31 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
30. Sufjan Stevens - The Ascension |
S klidným svědomím o něm můžeme prohlásit, že je to muž mnoha hudebních tváří a člověk s nadpřirozeným talentem.
Sufjan Stevens během své kariéry už mnohokrát dokázal, že nemá problém překonat jakoukoliv překážku a svůj um vždy o kus posunout. To samé platí o jeho loňském monumentu "The Ascension" (trvá přes osmdesát minut). Předvádí zde své typické výrazivo, ovšem obohacené o dosud neslyšené melodické nápady, zvuky a produkci. Je to dvacet let Sufjanovy kariéry nakumulovaných do jednoho vybroušeného kompletu. Tematicky se drží zajetých kolejí - bezbřehá láska, potemnělá smrt, nadějná víra, nehmatatelná touha, různá místa (ta známá i ta pro nás neznámá), apokalypsa reality a jakési vzkříšení na konci tunelu. I tentokrát natočil většinu materiálu zcela sám, přičemž elektronika má na této nahrávce zcela navrch, akustiky je zde poskrovnu.
"The Ascension" je civilní zpovědí, možná i protestsongem autorova vnitřního já. Stevens však vše sděluje se svou nezdolnou a dojemně nádhernou upřímností. (Dan Hájek)
29. Kylie Minogue - Disco |
V roce 2020 snad každý potřeboval veselou a bezstarostnou hudbu. Alespoň na chvíli se díky ní přenést na příjemnější místo a vypnout. A přesně takovou desku přinesla na začátku chmurného listopadu
Kylie Minogue. Sbírka dvanácti, potažmo šestnácti tanečních skladeb nenabízí hluboké texty ani muzikantské experimenty. Proč se tedy album "Disco" dostalo do našeho výročního žebříčku nejlepších alb? Protože sympatická zpěvačka na něm perfektně ukazuje, jak stejnojmenný žánr dokáže zaujmout víc než rádoby hluboké pokusy o alternativu. Na své patnácté studiovce zůstala sama sebou. Její radost, touha tancovat a možná i trocha té
sluníčkovosti je uvěřitelná. Snadno tak přijmete její pozvánku na taneční parket a rádi si s ní doma trsnete. Chytré odkazy na nahrávky kolegů a především obsazení živých nástrojů dělají z "Disca" skvělé dílo, které baví od začátku do konce. Uvěříte i vy v kouzlo? (David Böhm)
28. Amy Macdonald - The Human Demands |
Amy Macdonald vydala svou pátou řadovku na konci října, tedy v období vrcholícího podzimu. Atmosféra alba tomu velmi napovídá a kromě několika svižných rádiovek se na něm dočkáme také zasmušilejších, zemitých písní, vypovídajících mnohé o rodišti třiatřicetileté zpěvačky. Nahrávka je to autorsky silná a také Amyin hlas má stále co nabídnout. Bez povšimnutí by neměly zůstat ani texty - jsou nezvykle hořké, týkají se vztahů blízkých osob. Ačkoliv po komerční stránce hudebnice ani tentokrát úspěch debutu "This Is The Life" nezopakuje, rozhodně to neznamená, že by "The Human Demands" měla upadnout v zapomnění. Macdonald je stále jednou z nejvýraznějších umělkyň ostrovní popové scény a je škoda, že ji tuzemská rádia roky opomíjejí. (Ondřej Hricko)
Tip Davida Věžníka: Sorry - 925
"Bluaaach!" Někdy stačí málo. Třeba citoslovce zhnusení, které zazní před každým refrénem songu "Starstruck" od britské indierockové čtveřice
Sorry. Ano, od kapely, co se všem omlouvá za svou existenci už svým jménem. Jsou drzí, až hanba fackuje, vokál zpěvačky Ashy Lorenz je ležérní tak, až to mlátí dveřma, a jejich debut je
"flákanec", který dostanou všichni, kteří
"tady pudou", tedy všichni, kteří se odváží si desku "925" poslechnout. I její název je výsměchem (spojení
nine to five je slangovým výrazem pro
klasickou práci, vykonávanou zpravidla od devíti do pěti, které se muzikantům podařilo vyhnout). Sorry se vysmívají všemu a všem, znásilňují špinavý rock, vystavují na odiv svou znuděnost, zároveň nad skladbami přemýšlejí a dokážou do nich dodat překvapivou dávku pestrosti. Kolegové z Pitchforku napsali, že tohle album stojí za to brát vážně, přestože samo není vážné ani trochu. Líp bych to nenapsal.
"Bluaaach!"
27. Grimes - Miss Anthropocene |
Dekadentní večírek ke konci světa. Tak nějak zní poslední řadovka kanadské muzikantky
Grimes "Miss Anthropocene". První dojem z desky není daleko od pravdy. Hudebnice se na ní převtělila do
"antropomorfní bohyně klimatických změn", která shlíží ze svého vesmírného obydlí na vymírající lidský druh. Koketování s temnými představami pro ni není netypické, ale tentokrát se jim zcela poddala. Posluchači odhaluje skryté kouty své mysli, které se zaobírají sebedestrukcí, nihilismem nebo dobrovolným odchodem ze světa. Albu vévodí industriální "My Name Is Dark", insomnická halucinace a oslava životní otupělosti. Na jiném místě, v songu "New Gods", zpěvačka reprezentuje západní civilizaci a její odklon od starých bohů výměnou za materiální ideál prezentovaný sociálními sítěmi. Umíněný postoj sebevraha (který toho už trochu lituje) vyjadřuje hořká "You'll Miss Me When I'm Not Around". Na "Delete Forever" Grimes pro změnu prožívá bolestnou ztrátu kamarádů, které zabil heroin, a za zvuků jednoduchého vybrnkávání posluchači odkrývá vlastní křehkou a melancholickou duši. Na jiných místech nahrávky vás čeká bollywoodská pohádka mixnutá drum 'n' bassem ("4 ÆM"), atmosféra dystopického tanečního klubu ("Violence") nebo hypnotický pád do bezvědomí ("Before The Fever"). Škoda, že toto výborné album, prodchnuté silnými a pozoruhodnými momenty, loni lehce přehlušil bulvární balast kolem prvorozeného syna jeho autorky... (Simona Knotková)
26. Troye Sivan - In A Dream |
V současném popu je velice málo
čistých duší, tedy muzikantů, kteří jsou talentovaní a ze kterých doslova čiší pokora.
Troye Sivan je jedním z nich. Kluk, co umí napsat pěknou písničku s chytlavou melodií, zabalit ji do vkusné produkce, přidat k ní další čtyři (respektive pět) a vydat je na jednom ípíčku, které člověka prostě baví poslouchat. To si tak s Troyem prozpěvujete u krájení brambor a vůbec vám nepřijde divné, že zpíváte o tom, jak těžké je vzpamatovávat se z rozpadu dlouholetého vztahu. Sivanova tvorba je křehká a zároveň zdravě sebejistá. Je to pop, který nechce a neumí být podbízivý (a troufám si říct, že takový nikdy nebude). Bohatě čerpá z minulých dekád (třeba z osmdesátek), zároveň ale zní díky moderním technologiím současně a moderně. Tenhle mladý Australan roste s každým svým počinem a loni předložil další důkaz - "In A Dream". (David Věžník)
25. Tame Impala - The Slow Rush |
Jestli si Kevin Parker s něčím nikdy nelámal hlavu, pak je to vlastní vymezení jediným žánrem. Už od debutu jeho domovského uskupení
Tame Impala byla z každé jeho skladby znát především upřímná hudební radost a čiré nadšení do skladatelského umění. Kolekce "The Slow Rush" na tom nic nemění, pouze dřívější psychedelický rock posouvá směrem k popu. Označit však nahrávku za čistě popovou by bylo zkratkovité a, navzdory veškeré úctě k žánru, také nefér. Všechny songy v sobě dál nesou jasný Kevinův rukopis, jeho sympatické hračičkářství se styly, zvukem i elektronikou. Ubylo kytar, zato přibylo přístupnosti. Sám autor v jednom z rozhovorů před vydáním desky dokonce řekl, že by se chtěl stát novým
Maxem Martinem. Žádná z položek téměř hodinového opusu však nemíří k rádiím, podbízivosti či snaze uhranout masy. To Tame Impala zvládá i bez pozlátek. "Borderline", "One More Hour" či "Posthumous Forgiveness" proto zůstanou skladbami, ke kterým se fanoušci vyzrálého skladatelství budou vracet ještě roky. Pop nepop. (Lukáš Boček)
Tip Honzy Průši: Einstürzende Neubauten - Alles in Allem
"Alles In Allem" je regulérní řadová deska industriálních
Einstürzende Neubauten, která vyšla vlastně po dlouhých třinácti letech (mezi tím vyšla alba "The Jewels", což byl soubor písní primárně určený pro nejzarytější fandy kapely, a "Lament", což je
jen studiová rekonstrukce jejich představení o první světové válce). Novinka se tematicky týká domovského Berlína a přináší to, na co jsme si u ENek za dlouhou dobu jejich existence zvykli: experimentování s nejrůznějšími DIY nástroji, kterými můžou být rafinovaně sestavené a použité odpadky, novodurové trubky nebo kusy plechu. Přesto tu nejde o experiment pro experiment nebo o prvoplánový šok. Neubauteni jsou vlastně milá, intimní a melodická skupina (jež tentokrát použila i docela dost smyčců). Její aktuální album bych přirovnal k pražskému výtvarníkovi Vladimíru Boudníkovi. I on používal nejrůznějšího šrotu, aby výsledkem byla intimní a sladěná a harmonická grafika. Kdyby tento pán nebyl umělcem z Poldovky a Prahy, ale dělal hudbu v Berlíně, zněla by asi tak nějak jako "Alles In Allem".
"Dark Hearts" je téměř vysněné dílo - skoro to totiž vypadalo, že
Annie už nic dalšího nevydá. V úplné tichosti, kdesi v opuštěném domě, kde prý skutečně strašilo, společně se Stefanem Stormem (polovinou švédského dua
The Sound Of Arrows) natočila melancholií protkaný soundtrack k imaginárnímu filmu. Protínají se tu roviny tvorby Badalamentiho, Morodera nebo
Tangerine Dream, jejichž klávesové ornamenty po vzoru Klause Schulze má Stefan zjevně naposlouchané do posledního detailu. Deska nenabízí žádné přímočaré diskohrátky v indie módu, ale zadumaný synthpop protkaný hromadou vzpomínek a pocitů, z kterých se Annie potřebovala vyzpovídat.
"Dark Hearts" jsou ucelenou nahrávkou v pomalejším tempu, při jejímž poslechu se s autorkou skutečně chcete toulat po opuštěných norských
plážích a vyprávět si všechny ty příběhy, které by neměly být zapomenuty. Zpěvačka v případě své třetí řadovky nikam nechvátala, vyčkala, až dozraje ten správný čas (víc než deset let), a současně vstoupila na tenký led, neb tento počin v její diskografii zcela vybočuje. Risk se jí však vyplatil, tohle album všichni snílkové ocení. (Dan Hájek)
Na rovinu,
AC/DC se do žebříčku nedostali ani tak proto, že by zrovna "Power Up" v rámci jejich diskografie nebo loňské albové nabídky byla nějak přelomová věc. Vždyť už vlastně zase znějí pořád stejně a i v kontextu minimálně posledních pěti desek formace nijak nevybočuje. Australští veteráni jsou tady ale hlavně proto, že jsme jim vděční. Vděční za to, že ještě vůbec jedno takové klasické album od AC/DC dokázali natočit. Když si totiž dohledáte, co všechno jeho tvorbě předcházelo, že vlastně nechybělo moc a málem na něm zpíval (mimo jiné)
Axl Rose, tak je vlastně zázrak, že něco jako jejich další
normální řadovka vůbec vzniklo. Je sice jasné, že pokud se jich ještě někdy v této sestavě dočkáme i naživo, dostanou se z "Power Up" do setlistu maximálně dvě věci, pokud ale jednou z nich bude osmdesátková smršť "Through The Mists Of Time", která je hvězdou této sbírky, budu minimálně já nadmíru spokojen. (Jan Trávníček)
Čtvrté studiové album
Fleet Foxes "Shore" nemohlo přijít v lepší čas. Kromě toho, že vyšlo v den podzimní rovnodennosti (a ohlášeno bylo pouze den před tím), byla to přesně ta nahrávka, kterou si chcete vychutnat doma, když je venku sychravo (anebo venku zrovna řádí pandemie). Frontman Robin Peckfold se tentokrát trhnul od svých spoluhráčů a udělal si z uskupení trochu svůj sólový projekt. Těžko mu to zazlívat. Koneckonců vždy byl výhradním autorem právě on a navíc písně na novince patří k jeho nejlepším. Textově nejsou nové kompozice zrovna nejpozitivnější - dotýkají se izolace, deprese a ztráty (vzdává hořkosladkou poctu Richardovi Swiftovi, Davidu Bermanovi a dalším písničkářským osobnostem, které nás opustily), ale přesto je z nich cítit naděje, oslava přírody a člověka. "Shore" zosobňuje hudební dokonalost, kterou je potřeba vnímat. Bohaté aranže plné krásných a složitých melodií si to zaslouží. Zasněné písně "Can I Believe You" nebo "Sunblind" mají tu sílu vás vtáhnout a přenést jak v místě, tak v čase. Tohle je rozhodně jedna z nejkrásnějších nahrávek loňského roku. (Jakub Malar)
Tip Dana Hájka: Owen Pallett - Island
Album "Island" do tohoto splašeného světa nakouklo velice komorně a zdrženlivě.
Owen Pallett se pevně drží nejen svého hudebního výraziva - v textech znovu oživuje fiktivní postavu Lewise, jež se prvně objevila na desce
"Heartland". Prostřednictvím něj nechává promlouvat svůj hněv, sebereflexi, pátrá po vlastní identitě, po svých blízkých či náhodných setkáních. "Island" je na Owena hodně civilní, s přibývajícím časem se ale celý fantaskní příběh stáčí k neodvratné tragédii. Tu naplno odhaluje mrazivě dojemná "In Darkness".
"Nemusíš umřít, aby ti bylo odpuštěno," zpívá zde autor. Zůstává tak nadále skvělým vypravěčem. Celá deska je postavena na vydařených orchestracích pro London Contemporary Orchestra, vedle něj jsou často ke slyšení akustická kytara a křehké klavírní linie. "Island" skvěle zapadá do tvůrčí mozaiky tohoto nepřehlédnutelného talentu a hladce vás vtáhne do svého emocionálního vesmíru.
21. Fiona Apple- Fetch The Bolt Cutters |
Fiona Apple se v roce 2020 přihlásila po dlouhé době o slovo. "Fetch The Bolt Cutters" ji nachází stejně bezprostřední a upřímnou, jakou ji můžeme znát z desek předchozích. Autentičnost umocní domácí prostředí ve Venice Beach, kde kolekci nahrávala. I přes mnoho bolestivých témat slyšíme naprosto vyrovnané album, protkané uvolňujícím cinkotem klíčů, štěkotem pejska či vrzáním schodů. Všech třináct písní je promyšlených do posledních detailů. Dohromady následně tvoří jedno dlouhé pásmo. Základem povětšinou zůstává piano a Fionin skvělý vokál, který se nebojí použít i bez nástrojů, v naprostém tichu. Dominanty jsou také rytmus a perkusivnost. Výsledek je dalším sebevědomým kouskem svérázné zpěvačky, jež nemá potřebu stát v záři reflektorů. (Ondřej Kocáb)
