Všechno změnil právě Sufjan Stevens. Ten den roku 2005 byl CJ Camerieri, tehdy už absolvent Juilliard School, na cestě na freejazzový koncert, když poprvé uslyšel Sufjanovo album "Illinois". "Málem jsem to vystoupení zrušil," vzpomíná CJ na svoje pocity z poslechu a dodává: "Skoro v každém songu hraje melodii trumpeta, ty skladby jsou skvostné a znějí v nich nástroje, jimiž jsem byl obklopen ve škole."

Rok nato už stáli na pódiu společně. A další spolupráce přicházely: jeho trumpeta zní na nahrávkách Paula Simona, Bon Iver (skupina Justina Vernona tenkrát za "Bon Iver, Bon Iver" mimochodem dostala dvě Grammy) nebo Taylor Swift. V roce 2008 založil komorní sextet yMusic ("Chtěl jsem hrát vážnou hudbu s energií a zápalem typickými pro pop."), jehož prvotina si vysloužila ocenění Classical Record of the Year serveru Time Out New York.

Tenhle obsáhlý úvod je zde k pochopení toho, že album "CARM", které CJ vydal koncem letošního ledna pod pseudonymem stejného jména, se nevylouplo zčistajasna a že ho nemá na svědomí jen tak někdo. Camerieri si svou cestu ke svému sólovému debutu sakra odpracoval a na výsledku je to slyšet.

Na první poslech překvapí, že kolekce je zhruba z poloviny zpívaná, z poloviny čistě instrumentální. Dosud zveřejněné popovější singly střídají náročnější kusy. Balancují na hraně mezi klasickou hudbou a pop music, ale vždy se nakonec chytnou té druhé ("Byla to výzva být trumpetistou a nemít ten luxus slov a zároveň nespadnout do toho, že všude budu hrát sóla.").

Kolekce taky víc, než je dnes obvyklé, ctí formát alba. Hudební motivy se přelévají z jedné kompozice do druhé, a to včetně propojení pianové sekvence ze závěrečné "Land" s Justinem Vernonem s tou z úvodní (a dokonalé) "Song of Trouble" s hostujícím Sufjanem Stevensem (aneb kruh se uzavírá... a vlastně hned dvakrát).

Nahrávka plyne jako celek, který vyžaduje soustředěný poslech, ale díky přizvaným vokalistům (vedle již zmíněných zde zpívají dále například Shara Nova z My Brightest Diamond nebo Georgia Hubley a Ira Kaplan z Yo La Tengo) dopřává i chvíle odpočinku.

CARM na svém sólovém počinu velice vkusně promíchává hladivé tóny žesťů s jemnou elektronikou. Výsledkem je téměř až impresionistické (a bezesporu impresivní) dílo, které zní přesně tak, jak by to vypadalo, kdyby vážná hudba a pop měly dítě a to dítě se fakt povedlo. "Tento projekt se vám nemusí líbit, ale musíte uznat, že nic podobného jste určitě ještě neslyšeli," nechal se slyšet sám Camerieri. A má pravdu.