Zpěvaččina minulá studiovka "Here" z roku 2016 se od těch předešlých značně lišila. Neobsahovala rádiový hit ani žádnou srdceryvnou klavírní baladu, ve které by Alicia Keys naplno prodala svůj medový hlas. Newyorská hudebnice na ní spíše oslavovala černou hudbu ve své tradiční, mainstreamu nepřizpůsobené podobě.

"ALICIA" na tuto nahrávku v mnohém navazuje, znovu se zabývá společenskými a sociálními tématy. Autorka zpívá o životních smolařích i o tom, jak těžko uchopitelnou se v dnešní době stává pravda. Oslavuje hrdiny všedních dnů i jejich tvrdou práci a neopomíjí ani téma policejní brutality v souvislosti se smrtí George Floyda.

Oproti předchůdkyni je však aktuální řadovka přece jen přístupnější pro širší posluchačskou obec. Interpretka už před jejím vydáním představila nezvyklé množství singlů - bylo jich hned sedm. Částečně za to mohlo opakované odložení data vydání alba v důsledku pandemie. Z března se termín nejprve přesunul na květen a následně až na září.

Za nosné pilíře desky lze považovat melodicky výrazný song "Underdog", s jehož napsáním vypomohl Ed Sheeran, nebo energický kousek "Love Looks Better". V něm Keys kombinuje soulové cítění s popovou přímočarostí, zvuk kláves a basy se zde potkává s programovanými bicími a syntezátory. V této zábavné směsici měli prsty hvězdní producenti Ryan Tedder a Noel Zancanella.

Převážná část z patnácti skladeb má ale přece jen plouživější tempo. Alicia Keys znovuobjevuje své kořeny v soulu a r'n'b, daleko více než kdy dříve však pracuje s atmosférou. Spíš než na průnik s popem klade důraz na žánrovou specifičnost a náladotvornost.

Pozvala si k tomu spoustu hostů, mezi nimiž nechybí držitel Mercury Prize Sampha, dále třeba Miguel nebo Khalid. Podařilo se jí vytvořit poměrně celistvý a uvěřitelný obraz svého současného hudebního směřování. Bohužel písně tohoto typu ale mnohdy splývají dohromady, protože postrádají nějaký osvěžující nápad. Působí více jako podklad k příjemnému posezení u vína než jako hudba, která sama o sobě strhne.

Co naopak za srdce chytne, jsou, nikoliv překvapivě, zpěvaččiny balady. Zatímco "Gramercy Park" má jemně folkový nádech, v závěru na nás číhají klasické aliciokeysovské klavírní hymny "Perfect Way To Die" a "Good Job". Síla a dojemnost jejího hlasu posluchače opět na chvíli přenesou do hudebního ráje.

Alicia Keys si k blížícím se čtyřicetinám nadělila především naprostou tvůrčí svobodu. Sedmá řadovka neaspiruje na dosud nejlepší kousek v její diskografii, smysluplně však ukazuje, kde má osobitá umělkyně v současné pop music svoje místo.