© facebook interpreta
Tomáš Rozkovec - Návrat, ve který už téměř nikdo nevěřil (8/10)
Vztah ke kapele: AC/DC pro mě byli mateřským mlékem mých pubertálních let. Po roce 1990 mě však přestali bavit. Přesto jsem nevynechal jediný jejich koncert u nás, až na ten s Axlem. Kdepak, žádný Návrat v černém se nekoná, ale návrat ve velkém stylu, ten zcela určitě. Stejně jako tenkrát pocta pro Bona Scotta v podobě alba "Back In Black" i teď pro Malcolma Younga dopadla skvěle. Nová deska AC/DC, od které jsem příliš nečekal, mě mile překvapila. Čekal jsem něco, co bude zavánět vymetáním šuplíků a recyklací již recyklovaného. Ale místo toho se mi dostalo příjemného osvěžení a musím uznat, že se po dlouhé době u nahrávky těchto Australanů královsky bavím. Ne, že by na ní kapela přinesla něco nového a vrhla se s vervou na změnu stylu, to ne, ale minimálně střed desky je lehce inovativní. Musím uznat, že se mi víceméně trefili do vkusu toho, co mám rád a čím mě kdysi zaujali. Silné riffy, zpěvné refrény a hlavně cítím z kapely odhodlání, energii a radost z tvorby, což se o posledních nahrávkách, alespoň z mého pohledu, nedalo moc říci. Měl jsem pocit, že jim scházely potencionální hity nebo alespoň zapamatovatelné melodie, které dříve tuto kapelu zdobily. Kdesi se najednou vytratil ten um napsat chytlavou pecku. Na novince jsou to ovšem opět staří dobří AC polití živou vodou, kde každá z dvanácti písní je odkazem, nikoli pouhým vykrádáním jejich slavné minulosti.
Pavel Parikrupa - Poslední mohutný výboj? (7/10)
Vztah ke kapele: Respekt. Nejsem žádný velký fanoušek, spíše znám jen největší hity a raději se vracím k raným nahrávkám. Zhruba před sedmnácti lety jsme na musicserveru vydali sérií recenzí na nově vydávaná alba z diskografie AC/DC. Až na malé výjimky jsme desky vyrovnaně hodnotili sedmičkou, jen zřídka hodnocení poskočilo o bodík nahoru či dolů podle toho, jak se které album zapsalo do rockové historie. Je to totiž pořád ta stejná písnička a platí to i pro novinku "Power Up". A není to dobře ani špatně. Stejně jako se nedá donekonečna o AC/DC psát to samé jinými slovy, ani kapela samotná nevymýšlí nic nového. Proč by to dělala? Fanoušci by to nechtěli a ostatním je to jedno. Schéma funguje a muzikanti jej časem vytříbili k dokonalosti. Vezměme zavděk každé drobné změně, vybočení a osvěžení, zde třeba v nápadité skladbě "Demon Fire" nebo houpavé "No Man's Land". Ale hlavně je "Power Up" důkazem toho, že muzika je Youngovi a spol. celým životem. Po všech peripetiích, jež kapelu potkaly v posledních letech, je to možná poslední album AC/DC a pozoruhodnou oslavou fungování Brianova chrapláku a Angusovy schopnosti vypálit chytlavý riff. Takže k poctě zbraň a máte to opět za sedm.
Ondřej Hricko - Neočekávaný návrat očekávaného rukopisu (7/10)
Vztah ke kapele: Chladný obdiv i hluboká úcta. Ona překvapivá náhlost comebacku postavila AC/DC do výhodné pozice. Ještě před pár lety, vzhledem k různorodým problémům jednotlivých členů australských veteránů, asi nikdo nečekal, že nějaký nový materiál z formace vůbec kdy vypadne. I proto jsou fanoušci vlastně vděční za cokoliv. Navíc je jejich fanouškovská základna nebývale tolerantní, naopak spíš vítá absenci jakékoliv progrese a ostatní posluchači nad opakujícími se kompozicemi stejně zlomili hůl. Novinka "Power Up" tak nemá šanci příliš zklamat. Každá píseň z ní v sobě nese odkaz některé starší. Jako nejzajímavější se jeví "Kick You When You’re Down" se zábavně nápaditou kytarovou linkou a bluesově ospalá "No Man’s Land". Naopak singlovka "Shot In The Dark" se zdá až příliš recyklovanou sázkou na jistotu. Samotný studiový návrat mile překvapil, jeho obsah ovšem nikoliv.
Petra Hubáčková - Pro ty, co chtějí poctivé řemeslo (7/10)
Vztah ke kapele: Respekt. Jedno z nejvíce očekávaných alb letošního roku vypustili ze své dílny AC/DC. Jejich "Power Up" zastihlo publikum po dlouhé šestileté pauze a touha poslechnout si rockový nářez, který nezklame, je prostě zásadní. Ve dvanácti skladbách opravdu nenajdete žádné slabé místo, je to jízda od začátku do konce. Nicméně, pořád stejná jízda, od začátku do konce. Vzhledem k úctyhodnému věku všech členů kapely je to ale i úctyhodný výkon, který ze sebe nevymáčkne drtivá většina mladých formací. Jak už někdy na začátku října předznamenal pilotní singl "Shot in the Dark", fanoušci se dočkají toho svého, co mají na Angusovi Youngovi a jeho kumpánech nejradši. Nic víc, ale hlavně ani nic míň prosím v žádném případě nečekejte. A především proto si deska "Power Up" v renomovaných médiích a u většiny mých kolegů, včetně mě, vysloužila docela úctyhodně nadprůměrné ohodnocení.
Petr Šrajer - Pořád to funguje (7/10)
Vztah ke kapele: Dříve kapela číslo jedna, dnes jedna z těch, které sice uznávám, zároveň ale jejich hudbu nevyhledávám. Od AC/DC se nedá očekávat moc překvapení. To největší tedy tkví ve skutečnosti, že ještě existují a že jim to pořád šlape. I přes kmetský věk jeho protagonistů zní "Power Up" svěže a má mladistvý drive (minimálně ve srovnání s ostatními veterány). Silná je zejména první polovina nahrávky. Kromě singlů "Realize" nebo "Shot In The Dark" je to především díky "Kick You When You're Down", která z celé kolekce jednoznačně vyčnívá. Druhá polovina trpí šablonovitostí a splývá mi v jednu píseň. No jo, ale vyčítejte šablonovitost kapele, která právě na ní postavila už bezmála padesát let trvající úspěšnou kariéru. Aktuální nahrávka v ní nepředstavuje žádný velký milník a repertoárový kánon AC/DC spíše neobohatí, je ale důkazem, že ta zdánlivě jednoduchá formulka i po těch dekádách funguje.
