Kdo by se nechtěl probírat bohatou diskografií kapely Olympic? Za svou mnohaletou kariéru skupina vytvořila nespočet hitů, ale také méně známých písní, které se naplno zapsaly do našich srdcí. V našem výběru sice najdete i ty nejslavnější skladby, ale dojde také na několik méně známých kousků.
To bylo ještě v době, kdy světu vládly
mptrojky, stahování a vypalování cédéček. Tehdy se ke mně dostala hromádka disků, přičemž na každém z nich byly kompletní diskografie různých kapel. Dvě z nich si pamatuji určitě -
Pink Floyd a Olympic. Prvně jmenované jsem už tehdy zvládl celé, u těch druhých mám mezery dodneška. Každopádně mi u nich vždycky nejvíc sedělo jejich první, beatové období.
"Pták Rosomák" je fajnová deska, v jejímž jádru tepe zvláštní temný proud. A to nemusíme jen mluvit o baladě "Pohřeb své vlastní duše". Těsně před touhle skladbou je umístěn kratičký, jednoduchoučký popěvek "Z bílé černou". A ten mě zaujal už tehdy, před lety, svou průzračnou melodií, odeskávanou kytarou i křehkým rozjezdem. Písničku zpívá Ladislav Klein, ve vyklenutém refrénu se k němu přidává i
Petr Janda, který je vůbec na tomhle albu lehce upozaděný. Kleinův jemný, až bázlivý hlas se k písni výborně hodí. Je v něm potřebný smutek a jakási beznaděj, kterou text o mámivých brýlích, které všechno obrací v pravý opak (
"Když se chcete smát / pravda to není / to se vám zdá"), potřebuje. "Z bílé černou" se mi do paměti prostě zatnula a drží se tam dodneška. (Jiří V. Matýsek)
Pokud si dobře pamatuji, v československé populární hudbě 80. let byly dva úspěšné šlágry, jež se vydatně inspirovaly u globálního hitu "The Final Countdown" švédské (tehdy) hairmetalové formace
Europe. Prvním byl "Hráč", příšerná odrhovačka kapely
Turbo (dodnes hraná na skoro všech společensko-zábavních akcích), a pak skladba "Proč zrovna ty", kterou má na triku naše legenda
Olympic. Považovat tuto nahrávku za
píseň mého srdce je mírně přehnané - spíše je to nostalgická reminiscence na školní léta. Ale přesto, když píseň někde náhodně zaslechnu, tváří mi probleskne úsměv/úšklebek, z útrob harddisku vytane vzpomínka a já v duchu zahrozím pěstí s onou výčitkou v refrénu: "Proč zrovna ty"!
Olympic měl při jejím nahrávání zrovna své hardrockové až metalové období. Album "Když ti svítí zelená" dnes může znít místy trochu legračně, ale oceňuji, že se Petr Janda tehdy vydal neprošlapanými stezkami a jak se s oblibou říká, hledal
nové výrazové prostředky. "Proč zrovna ty" je se svým vlezlým klávesovým motivem lehce zapamatovatelná skladba, možná až moc. Takže děkuji pěkně, teď se téhle písničky hned tak nezbavím a bude mi leptat mozek ještě hodiny, sakra! (Pavel Parikrupa)
Když
Milan Broum coby baskytarista nastoupil do Olympicu, nacházelo se uskupení v těžké krizi. Nicméně tento basový mág zapůsobil jako katalyzátor a Petr Janda znovu dostal chuť tvořit. Díky umu zmíněného basáka se kapela mohla pustit do hudebně daleko odvážnější tvorby než doposud. Album "Marathón", rocková deska, kterou jsem jako malý kluk hltal, je toho důkazem. Jako podpora k ní vyšel singl "Ty slzy dávno vpila tráva", kde byla na druhé straně instrumentálka "Sprcha", po jejímž poslechu jsem byl naprosto uchvácen.
"Sprcha" je pro kapelu naprosto netypická věc. Jedná se, pokud se nemýlím, o vůbec první vydanou olympickou instrumentální nahrávku, které vévodí právě Broumova baskytara. Dá se říci, že pod doprovodnými nástroji de facto neustále sóluje, a když na sebe Janda strhne pozornost svým typickým kytarovým sólem, je to jen na malou chvíli. Z hlubin stále probublává basová linka, zurčí a zvoní a nedá posluchači vydechnout. Nutno říci, že celá kapela zde funguje jako dobře namazaný stroj, který jede na plný výkon. Olympic tak v roce 1978 vypustil nahrávku koketující s tehdy moderním progresivním rockem. (Tomáš Rozkovec)
Lásku k hudbě ve mně bezpochyby probudil můj taťka. A ten má rád Olympic. Měli jsme doma několik desek, které jsem si často přehrával, fascinoval mě třeba kreslený obal alba "4". A i můj první koncert byl s Petrem Jandou a spol., a to k desce "Laboratoř". Takže mi v té době bylo asi šest, maximálně sedm let. Nedám dopustit na celou trilogii s "Prázdninami na Zemi" a "Ulicí", zlatý fond jejich hitů umím asi nazpaměť, ale tak dvě až tři dekády zpátky mě jejich nové desky přestaly oslovovat. A i když Jandovi přeji jeho stálý zápal pro věc, poslouchat novější tvorbu už prostě nechci, protože mě to místy až bolí.
Naštěstí i pro takové poloviční fanoušky, jako jsem já, má kapela ve své bohaté diskografii spoustu krásných písniček. Jako třeba "Taky jsem se narodil bos". Jsem přesvědčený, že jsme ji měli na vinylové výběrovce, kterou nemůžu najít ani na Wikipedii, jen si matně pamatuji její obal. V té době jsem asi ani nechápal, že text je v podstatě o vyzrávání a stárnutí, ale moc se mi líbil trošku zvláštní zvuk doprovodné kytary a klávesové vyhrávky. A opravdu rád ji mám i dnes. (Honza Balušek)
První opravdový koncert, který jsem v dětství navštívil, byl v podání formace Kroky Františka Janečka. Vystoupení, které však odstartovalo moji lásku k hudbě, se konalo v roce 1995 v Třebíči a Olympic na něm prezentoval svoji comebackovou desku "Dávno". Ta je pro mě i po takřka třech desítkách let stále kultovní a sám frontman Petr Janda mi nedávno odpověděl v rozhovoru to samé. Vyšla pod jeho vznikající agenturou BEST i.a a kvůli nedokonalé distribuční síti se jí prodalo pouhých sedmdesát tisíc kusů. Fanoušci na ní našli směs tvrdého rocku, rokenrolů i akustických balad.
Jednou z nich je i písnička "Jednou", kterou zkrášluje další z comebacků - tentokrát textaře Pavla Chrastiny. Ten píseň pojal svým způsobem duchovně, což mi jako katolíkovi imponovalo o to víc. Senzační saxofonové sólo Vladimíra Boryše Seckého většinou na koncertech nahrazuje Jandova elektrická kytara, ten postupem času skladbu ke konci i dost zrychlil a její délku natáhl až na téměř sedm minut. Kouzlo však v žádném případě neztratila.
Onen koncert před čtvrt stoletím ještě započal jednu celoživotní lásku. Jakožto majitel téměř všeho, co tahle skupina vydala na originálních nosičích, jsem dospěl k názoru, že kdybych si měl vybrat pouze jedinou formaci z té přehršle, co mám rád, ukázal bych právě na tuhle aktuálně omlazenou a hardrockovou partu
s natrženými kaťaty. (Milan Menčík)
Hudba Olympicu byla během mého dětství jedna z těch mála rozumných, které se v rádiu nebo televizi objevovaly. V těch osmdesátkách to byla veliká krása a vlastně zjevení. Měl jsem to rád už jako malej kluk. Všechny ty "Já", "Jasná zpráva", "Proč zrovna ty", "Vzpomínka plíživá" a další a další. Ze všech těch skladeb ale vyčníval "Únos", píseň pro kapelu svým hudebním pojetím a taky Kornovým zpěvem dost netypická. A tak jsem ji jeden čas poslouchal pořád dokola a řešil tu skvělou muziku. Je v ní obrovská energie, schopnost nakopnout, zcela mě to strhávalo. Text o nějakém zločinci v letadle jsem bral jako smyšlený příběh a vlastně mi byl úplně ukradený. Moc jsem ho neřešil.
Když jsem pak, mnohem později, pochopil kontext a jeho angažovanost, zaskočilo mě to. Rytíř napsal (dnešním poslechem) vlastně dost špatný text (ať už by byl o čemkoliv). Ale tenhle navíc popisuje onu událost únosu letadla do Západního Německa v roce 1972, kterou tehdy ztvárnili jiní ještě opovrženíhodněji v dílu "Mimikry" seriálu "30 případů majora Zemana". Sedmdesátá léta, normalizace, Olympic chce být viděn, a tak si takhle vyšlapává svojí cestu k nesmrtelné legendě. A i když je to smutné a je mi to líto, stejně mám tu píseň rád. A jo, je to rozpor. Baví mě hudba, pořád mi zrychluje tepovku. Textové naivitě se směju a ideologické zabarvení mě hodně mrzí. Nic nikdy není černobílé. (Honza Průša)
Olympic. Kdo by neznal nejznámější a nejdéle hrající kapelu v našich končinách, jejíž hity udávaly tempo národnímu bigbítu a rock'n'rollu. Hitů má na rozdávání a každý by jich z fleku vyjmenoval minimálně desítku. Nejsem zrovna skalní fanynkou skupiny, ale vážím si jí a přistupuji k ní s respektem. Patřím k třicátníkům, kteří mají stále ještě v živé paměti zpívání při hudební výchově na základní škole ze zpěvníků "Já, písnička". Mezi oblíbené nestárnoucí evergreeny, kterých jsme se dožadovali, patřila "Jasná zpráva". Notoricky známý úvod hned napověděl, co se chystá zaznít. Paní učitelka nás doprovázela na klavír a my jsme pěli, aniž bychom,
životem ještě nepolíbení, pořádně věděli, o čem skladba vlastně je.
Písnička si mě získala hned na první dobrou. Mám ráda jednoduché úderné melodie, které ve vás vzbudí emoce. Melancholická porozchodová skladba pochází z roku 1981 z období koncepčního alba "Ulice" (vyšla ale samostatně na singlu). Kapela byla tehdy na vrcholu, získala tři Zlaté slavíky. Veřejným tajemstvím je, že se jedná v podstatě o druhou půlku dalšího hitu "Okno mé lásky". Nahrávka totiž měla stopáž okolo sedmi minut a byla nepoužitelná pro rádia. Janda ji tedy rozdělil na dvě poloviny, přičemž každou nahrál v jiné tónině. A textový bonbónek na záběr - dnešní generace asi těžko pochopí slovní spojení
"…telefon, cos ustřihla mu šňůru...". (Hana Bukáčková)
Je-li řeč o tvorbě a komponování, je Petr Janda docela borec. Dávno by mohl mít leháro a klidně jen neustále vydávat best of výběry jako jiné staré bandy, šlágrů na to Olympic má za ta desetiletí dost. On ale stále píše nové skladby a natáčí nová alba. Pravdou ovšem je, že mě současná tvorba ikonické skupiny už drahnou dobu neoslovuje - naposledy mě bavil snad "Giordano Bruno", a to už je třiadvacet let stará píseň. Dokážu ale ocenit, jak je nestor českého rocku i ve svém pokročilém věku muzikantsky aktivní.
Ve výběru srdcové skladby ale musím sáhnout hluboko do historie - konkrétně do roku 1967. Doba vydání zcela odpovídá zvuku, "Snad jsem to zavinil já" jsou totiž šedesátky jako vyšité. Slyšíte tam všechno, co k oné dekádě patří. Tu
Beatles, tu Kinks, tu Animals. Zkrátka kytarová muzika začátku druhé poloviny minulého století jako vyšitá. Kdyby na Jandovu hudbu tehdy někdo napsal anglický text, hned uvěřím, že ji hraje skupina ze západního Londýna. (Jan Pikous)
A jaká je od
Olympicu oblíbená ta vaše a proč? Klidně se s námi podělte v názorech i o jejich písně
vašich srdcí.
