Honza Křížek se po rockové vypalovačce "Denver" nyní vrací do devadesátek, a to doslova. Ve stejnojmenném singlu zpívá o svobodě a naději, které tato doba přinesla. Tehdy se mohlo volně tvořit, zpívat, koncertovat, otevřely se hranice a lidé mohli cestovat, studovat a podnikat.

"Pro mě jsou devadesátky nadechnutím se. Bylo mi dvacet a zažil jsem je na koncertech, kdy jsme hráli třeba před Rage Against The Machine, Led Zeppelin, nebo Faith No More. Bylo cítit, jak jsou lidi hladoví po muzice a po všem, co s nabytou volností přicházelo. Devadesátky považuji za jedinečné období, které se v mém životě už asi nikdy nezopakuje. Tehdy společnost nebyla tak rozdělená, chybí mi lidská pospolitost té doby a občas se mi po ní hodně stýská," komentuje svůj nejnovější počin zpěvák.

Grafiku singlu navrhl designér a kytarista kapely Vypsaná fiXa v jedné osobě Mejla Kukulský a píseň dostala i vizuální podobu. Kvůli současné epidemiologické situaci byl však štáb nucen úplně změnit scénář. "Původní plán bylo natočit videoklip v klubu Rock Café a pojmout ho jako mejdan, na kterém se potkají moji kamarádi a výrazné osobnosti z devadesátých let. Situace kolem koronaviru, která se měnila ze dne na den, ovšem naše plány zhatila. Doslova pár hodin před natáčením jsme museli se slzou v oku vše odvolat. Nechtěl jsem se ale za žádnou cenu vzdát myšlenky, že se v klipu všichni potkáme. A tak jsem je poprosil, aby každý natočil svoji domácí, takovou karanténní verzi. Což klipu nakonec dodalo úplně nový rozměr. Sešla se totiž série úžasných vtipných a kreativních videí," dodává Křížek.

Režii výsledného snímku obstaral Mejla Basel. Objeví se v něm celá plejáda známých osobností převážně z klubové scény či doby minulé, například Tereza Pergnerová, Dan Bárta, Petr Čtvrtníček, Petr Fiala, členové kapely Wohnout, Divokej Bill, Post-It, sourozenci Gondíkovi, ale i Křížkova domovská kapela Walk Choc Ice a také rodiče a manželka. Bystří si všimnou zakladatele časopisu Report Jardy Hudce, uznávaného novináře Jardy Špuláka, publicisty Petra Korála či ředitele Supraphonu Michala Máky. Jednoduché, hravé, nekřečovité a vtipné záběry dělají z tohoto díla velmi příjemnou věc.