Nutno dodat, že areál na Výstavišti se oproti koncertům, které v něm probíhaly celé léto, nijak neproměnil, festivalový duch a atmosféra specifické hudební přehlídky taky bohužel zůstaly ve Vroutku. Navíc celý den s různou intenzitou pršelo, mnozí návštěvníci tak místo kotle dávali přednost pivnímu stanu po pravé straně pódia. Alespoň do doby, než začali hrát poslední dva vystupující. To už se do kotle přemístili snad všichni a ve srovnání třeba s Brodem1995 z minulého víkendu tam skákali a točili se v circle pitech jako na opravdovém festivalu.

Pětici vystupujících kapel odstartovala před třetí hodinou odpoledne formace Prague Conspiracy. Ta si za dobu své existence prošla změnami názvu, žánru, jazyku i sestavy, a když jsem ji viděl naposledy, hrála s ní ještě její druhá zpěvačka Aneta Galisová. A bylo to fajn. V roce 2017 se ale jejich cesty rozešly a za mikrofon se po roční pauze dostala Anna Pintová. A v souvislosti s jejím výkonem se na jazyk derou slova jako tuctovost, průměrnost a absence charismatu. Je mi to líto, ale tohle už není skupina, kterou bych chtěl dál sledovat. Ale přeju jí, ať si své fanoušky najde.

Po bezmála hodinovém setu na její místo nastoupili Fast Food Orchestra. Veselá parta čerpající ze ska a reggae příjemně rozhoupala boky několika desítek návštěvníků skladbami "Bezbranná" nebo "Poslední joint", jakmile ale na pódium přišli Pipes And Pints, šla úroveň zase o level výš.

Tato banda měla při změně zpěváka šťastnou ruku, Travis O'Neill je zkušený bard, jehož pirátská image, rozpoznatelná barva hlasu a divoká irská nátura jsou přesně tím, co se s dudami kapelníka Vojty Kaliny výborně doplňuje. Irský folklór a melodičtější skladby samozřejmě i daleko lépe působí na publikum bažící po tanci, a tak si na Syco Mikea už dnes vzpomene jen to nejtvrdší fanouškovské jádro. Z hitů nechyběly "Karma Killer" či "Raise Our Flag", v závěru vystoupení na scénu naběhlo asi deset popálených dětí, s nimiž teď formace připravuje charitativní kalendář.

MYDY nedávno odhodili z názvu slovo Rabycad, všechno ostatní ale naštěstí zůstalo při starém. Dosud jsem je chválil po každé akci, kde se objevili, a ani holešovická hudební přehlídka nebude výjimkou. Je na nich totiž hodně vidět, jak jim na těch koncertech záleží. Zahraniční štace je naučily, že konkurence je tvrdá a je potřeba být nejen dobře slyšet, ale i vidět. Nemyslím si, že všechny skupiny musejí nutně makat na své image a pilovat kostýmy, přesto je však třeba zmínit, že to má na výsledný dojem velký dopad. Ukazuje to, že si svého publika vážíte. A chcete mu vždy přinášet to nejlepší. I kdyby na vás přišlo jen pár stovek návštěvníků. Svršky z červených, lesklých fáborů a jednoznačně nejlepší světelná show ze všech vystupujících byly skvělým předpokladem pro dobrý koncert.

K tomu si přidejte živelnou Žofii Dařbujánovou, která vypadala, jako by ji někdo vypustil po několika měsících z klece. Takhle energicky podanou "Just Dance" jsem od ní ještě neviděl a to byl teprve začátek setu. Postupem času odhodila jak extravagantní bolerko, tak boty na vysokých podpatcích a po pódiu skákala, válela se po zemi nebo se jen snažila něco vidět přes svou oranžovou paruku. Diváci ji a její spoluhráče nechtěli pustit z pódia, ale to by byla velká škoda, protože po nich ještě nastoupila Vypsaná fiXa.

A ta odehrála skvělý set hned z několika důvodů. Vzpomínaný festival Brod1995 hudebníkům sice dal delší čas pro hraní, na druhou stranu tady ale měli daleko silnější aparát, a tudíž o poznání lepší zvuk. Také publikum na ně bylo připravené, roztančené a pod pódiem předvádělo opravdový kotel, ne to lážo plážo postávání jako v případě Českého Brodu.

A navíc jim dobře sedl i setlist. Nezazněla sice s "Holka s lebkou", "Klenot" ani "Vše za 39", ale zato si vzpomněli na dlouho naživo nehranou "Iluzi". Ta měla navíc nechtěný přesah i k aktuální společenské situaci. Z novinky "Kvalita" zazněl singl "Ivan Trojan", "Měla krátkou ofinu" nebo "Babička". Speciální vyzdvihnutí zaslouží ještě skladba "Kostel, biohazard, McDonald", která má tak perfektní rytmiku, že rozeskáče úplně každého. Jediná výtka by padla k Márdiho ledabylé výslovnosti - v poslední době ty sloky tak drmolí, že mu ani při nejlepší vůli není rozumět.

Jinak to ale byl vynikající finiš k závěru (ne)festivalového léta. K měsícům, které jsme si asi všichni představovali o dost jinak, ve finále ale musíme být rádi i za tu trochu kultury, kterou nám její představitelé dokázali za ztížených podmínek nakonec nějak dodat. Díky.