Spirituál kvintetu vyšla společná reedice dvou zásadních desek - "Písničky z roku raz dva"a "Šibeničky". I když jejich původní vydání dělí delší čas, mají mnoho společného. A rozhodně obě stojí za připomenutí.
7/10
Spirituál kvintet - Písničky z roku raz dva / Šibeničky
Skladby: Písničky z roku raz dva - Růžička, Svatební košile, Dindirindin, Carmina Amorosa, Pavana za deset švestkových knedlíků, Vandrování, Trh ve Scarborough, Batalión, U Karlova Týna, Ave Tu Pura Puella, Ovčák, Podzimní, Tři bratři / Šibeničky - Dycky mně bývalo veselé vyjití, Co se stalo za horama, Mezi dvěma vinohrady, Šlo děvča na trávu, Komenský dvůr, A co to tam píská, Ta Uninská rola, Pásl ovčák ovce, Mračí se mračí, Už je zle, Povídajů ludé, Hnala Anička krávy, Sódijó synečka, Milotské zvony, Trudova žena, Zapřahal jsem koně vraný, V městě Olomóci, Co se stalo v Rataji, Na tej lúce, Když jste nás pozvali
Celkový čas: 33:22 + 41:24
Spirituál kvintet patří ke sdružením, která svým významem a především kvalitativním přínosem dalece přesahují význam žánru jim vlastního, tj. folk&country. Mnozí členové se ostatně i jiným hudebním stylům mimo své mateřské sdružení věnují. A nejde jen o tématický rozsah. Jejich pojetí je vstřícné vůči všem posluchačům, bez ohledu vzdělání či na věk, a ve svém repertoáru vedle sebe bez problémů staví nejen spirituály a gospely, ale i písně historické či lidové.
"Písničky z roku raz dva" jsou albovým debutem z roku 1972. V té době nastupovala tuhá normalizace, rock byl režimem až na výjimky prakticky zlikvidován, mnohým interpretům popu bylo třeba také přistřihnout křidélka, takže zelenou ve vydávání dostaly hlavně trampské a country skupiny (když si předtím počeštily název, pochopitelně). Spolu s nimi se ovšem svezli i další, jejichž tvorbu z neznalosti režimní ideologové považovali za neškodnou (připomeňme si, že o dva roky později vyšlo debutové album třeba i Jaroslavu Hutkovi, kterého pak o pár let později ještě rádi kulturní dohlížeči vyprovodili do emigrace). O tom, že na druhou stranu přístup ze strany režimu ke Spirituál kvintetu nebyl nijak abnormálně vřelý, jasně svědčí třeba stopáž desky, která by dnes asi byla označena za minialbum. A také fakt, že namísto amerického folklóru, se kterým seskupení na počátku šedesátých let začínalo a odkud také pochází jeho název, tvoří obsah jejich prvního alba písně, které (jak v sleevenote poznamenává Jiří Černý) si zpívali Pražané už v době Rudolfa II. Všechny skladby na desce pocházejí původem z 15. až 17. století, mnohé jsou dnes již zcela zlidovělé, "Batalión" patří k naprosté klasice folk&country scény u nás, a i mimo ní byste u nás i ve světě těžko hledali někoho, kdo nezná alespoň nápěv skotské balady "Trh ve Scarborough". Takže nějak rozebírat kvalitu skladeb samotných se mi jeví zbytečné, neboť tu za mě již dostatečně prověřil čas. Ovšem přístup, jakým Jiří Tichota a jeho kolegové s renesančními písněmi naložili, je obdivuhodný i po třiceti letech. Výsledkem není suchá historická rekonstrukce a pouhé oprášení, ale regenerační kůra, přibližující materiál současnosti, takže písničky nejsou muzeálním exponátem, ale zůstávají i dnes zpěvné a nadále životaschopné. Hudební doprovody dvou kytar a dalších nástrojů jsou střídmé a úsporné, takže pěkně vynikají vícehlasy, tedy to, v čem odjakživa byla a je síla souboru.
"Šibeničky" jsou oproti debutu o patnáct let mladší - vyšly až v roce 1988. V personální sestavě obě desky spojuje krom osoby zakladatele Tichoty už jen basista Dušan Vančura a zpěvák Oldřich Ortinský. Oproti dnešku však na této desce ještě zpívají a hrají oba bratři Nedvědové. Jestliže debut vychází ze zdrojů internacionálních, základem "Šibeniček" je folklór domácí, hlavně moravský. Převažují tu balady, ovšem v podání SK často nevyznívají ani chmurně, ani bezvýchodně, ale řekl bych nejčastěji jako nástroj smíření se s realitou. A občas se blýskne i černěhumorná ironie. Opět platí výše řečené o střídmých aranžmá, ale i o vracení života do pro mnohé zapomenutých melodií. Odkrývají se tu kořeny hudby samotné. Podobně jako třeba dnes
Čechomor tu totiž SK nepřistupují k folklóru s nábožnou úctou jako něčemu nedotknutelnému, ale jako k materiálu, se kterým se dá dále pracovat. Ani oni nejsou pochopitelně ve výsledku neomylní (třeba takové "Mračí se mračí" působí ve srovnání se starší verzí Hutky, která je civilnější a tak přirozenější, dost akademicky studeně), ale přesto je podobný přístup nesrovnatelně poctivější a pokornější, než "televizně - estrádní" zacházení s lidovou tvorbou v případě některých dechovek. Posluchači se tak píseň nevnucuje, ale přirozeně ho vede rytmem i zpěvností a nechává ho, aby se sám svobodně nechal unést a začal si broukat či prozpěvovat spolu s interprety.
Obě alba jasně dokumentují obdiv a lásku, s jakou skupina s uchopeným materiálem zachází. Jenom podobný vztah, který je svým způsobem příkladem, může napravit děsivé škody, které v přístupu k této hudbě v minulých letech napáchalo naše stále ne zrovna ideálně fungující školství. A kdyby pro nic jiného, tak - s nepřehlédnutelností reedic nejrůznějších normalizačních kýčů - už jenom proto je dobře, že na toto nové vydání došlo.