"Hudba, tanec, zábava, to je naše zásada," prohlásil hned na úvod frontman Matěj Ruppert. K tomu přidal další zvukomalebné věty ve stylu kolotočářských lákadel, kterými vábí podnikatelé na sousední matějské. Podtitul koncertu "Dáme si na pouti dvacet" k tomu přímo vybízel. Dvě hodiny nefalšovaného humoru, tanečních kousků, vytříbené hudby, to je přesně to, na co jsme u této formace zvyklí.

Slovní přestřelka mezi Holým a Ruppertem zajiskřila hned několika povedenými gagy. Holý označil Rupperta za Karla Gotta pro chudé a prozradil, že je buď nervózní, nebo ožralý. Sám sebe překřtil na Romana Prymulu a oznámil, že dává koncertu stopku - jak jinak tíživou situaci kolem nejisté budoucnosti odlehčit. Matěj prozradil, že mu v kapele dlouhá léta říkají Vekslák a že je super, že mají stále standing ovation (ještě aby ne, když hrají koncerty na stání, že). A tak bych mohla pokračovat... Svůj taneční um a šoumenství předvedl zpěvák během celého pásma, obzvláště v šesté "We Luv Ya".

Skupina nezapomíná na své fanoušky a slaví s nimi každé své narozeniny. Letošní zvláštní rok nebyl výjimkou, Mankáči sice plánovali oslavy jubilea na konec května na již tradičním místě Žlutých lázní, situace tomu však nepřála, a tak si to vše vynahradili s dvouměsíčním zpožděním a rozdělením na dva mejdany. Muzikanti předváděli vytříbené muzikantské hraní, až se jamy jednotlivých sekcí někdy zdály snad až příliš zdlouhavé (například ze songu "Náš klan" se stal skoro čtvrthodinový kus, ve kterém se proti sobě hecovaly dechy, ale i Holý s Brouskem).

Na jaře kvůli koroně nehráli, nic to ale neměnilo na chodu uskupení. Roman měl prostor ke skládání, a tak - tadááá - na podzim vyjde nová deska, z níž rovnou dali ochutnat "Fly High". Tu zpestřila pro mě neznámá zpěvačka Sia Sai. Poté následovala záplava starších hitů, třeba i méně hraných. Obohatily je dechové nástroje a perkusionista Imran Musa Zangi. Nechyběla ani Tonya Graves, která dorazila na songy "Harder Than You Father", "Náš klan" a skákací "Saturday". Závěrečná "My Friends" zazněla opět v trochu netradičním znění, začátek se tentokrát nesl více v soulovém duchu.

Jak už jsme si zvykli, je tahle banda inovativní, i co se týká kostýmové výbavy. Kdo by čekal flitrový nablýskaný kostým, který se na řádnou oslavu sluší a patří, byl by na omylu. Tentokráte nešlo o žádnou raritu ani bizarnost, ale spíše formální styl složený z džínoviny, bílého trička a červeného šátku. Bylo to jednoduché, přitom opět originální, vtipné a navíc to všem slušelo.

Došlo i na poděkování stěžejním lidem, kteří jsou s Monkey Business po celou dobu spjati, jmenovitě současnému manažerovi Robertu Rozkurzovi alias Čertovi, předchozímu Michalovi Hejnovi, Víťovi Šlapákovi, který píše texty, a do nebe pozdravili spolupracovníka Hirama Bullocka. Ruppert také poděkoval kolegům, díky nimž kapela neměla za uplynulé dvě dekády žádnou velkou krizi. A nakonec projevil vděk fanouškům za jejich přízeň. Je dobré, že si to uvědomují, především v této době, která je pro muzikanty nesnadná.

Na oslavách jsem byla už popáté. Každý jejich koncert je sázka na jistotu. Drží si svůj standard, ale nebojí se invencí, ať už zmíněného jamování v půlce rozjetého setu, nebo toho, že Tereza vedle zpěvu občas bouchne i do bicí soupravy. Záležet si dávají i na výběru předskokana. Pokaždé vsadí na neokoukanou tvář, letos třeba na Electric Lady. A já jim přeji, ať jim to hraje ještě dlouho.