Hlavní misí Gentle Giant bylo "posunout hranice populární hudby i přes riziko, že se přitom stane velmi nepopulární". Alespoň tak to stojí v prohlášení na přebalu jejich druhé desky "Acquiring the Taste" z roku 1971. S trochou škodolibosti můžeme dodat, že vzhledem k tomu, že masy fanoušků nikdy nepřitahovali, vlastně se toto proroctví naplnilo. V citátu naznačená umělecká ctižádost kapely je znát už i na debutu, který navíc možná z celé její diskografie nejlépe vyvažuje ambiciózní sofistikovanost a zpěvnost jednoduché písničky.

Jádro uskupení v této počáteční fázi tvořila trojice bratrů Shulmanů, kteří předtím slavili částečné úspěchy se soulovým tělesem Simon Dupree & the Big Sound (ve kterém sice nefiguroval žádný Simon Dupree, zato se zde mihla budoucí superstar Elton John). To jim ale začalo být posupem času hudebně moc těsné. Kýženou svobodu jim přineslo až založení Gentle Giant v roce 1970. Obklopeni podobně naladěnými spoluhráči zde mohli naplno rozvinout své schopnosti: všichni členové formace byli multiinstrumentalisté a kromě očekávatelného instrumentáře ovládali také nástroje, se kterými se na rockových nahrávkách tak často nesetkáme: cello, saxofon, viola, trubka, xylofon nebo vibrafon. Díky tomu jim nedělalo nejmenší problém v průběhu jedné písně změnit nejen rytmus, ale i celkovou náladu, žánr i kompletní nástrojové obsazení. A této devízy využívali prakticky neustále.

Eponymní debut je díky tomu kaleidoskop hudebních přístupů a žánrů. Ukazuje to už první skladba "Giant", která má sice těžiště v riffovacím hard rocku s evidentními bluesovými kořeny (vliv kytaristy Garyho Greena), dojde ale i na jazzové intermezzo (doména Phila Shulmana). Šestiminutová kompozice poté vyvrcholí monumentálně působícím chorálem (na albu zpívají čtyři ze šesti členů a právě vícehlasy jsou jedním z hlavních poznávacích znamení skupiny). Podobné ostré přechody ale nepůsobí bezúčelně jako u jiných zástupců progresivního rocku a vlastně ani jako na pozdních deskách samotných Gentle Giant.

Dokázali si ostatně velmi dobře poradit i s formou o poznání jednodušší, což potvrzuje nenápadná "Isn't It Quiet And Cold". Ta sice startuje probubláváním syntezátoru, jinak se ale jedná o chytlavou a překvapivě klidnou chamberpopovou písničku, postavenou na instrumentáři komorní vážné hudby. K té měli pánové ve svých skladbách vždy blízko, ve svých skladbách využívali klasickou práci s kontrapunktem a výrazně se inspirovali i středověkou hudbou.

Se svými necelými čtyřmi minutami se v případě "Isn't It Quiet And Cold" jedná prakticky o nejkratší píseň kolekce, opačnou pozici si nárokuje devítiminutová "Nothing At All". Ta spolu s neodolatelnou "Funny Ways" představuje jednoznačný vrchol celého počinu a to i přesto, že jí ke konci dochází dech. To kapela samotná ho teprve nabírala a na následujících albech "Acquiring the Taste", "Three Friends" nebo "Octopus" pilovala tento svůj eklekticismus k dokonalosti. Pomohl tomu i producent Tony Visconti, který se podílel na prvních nahrávkách a který a zasvětil členy uskupení do tajů studiové práce. Také díky tomu se Gentle Giant mohli brzy osamostatnit a produkovat si další desky sami. Za poslech stojí všechny zmiňované, nejlepší vstupní branou do díla Něžného obra je ale právě eponymní debut.