Marek Brezovský měl nakročeno k tomu, aby se stal součástí kánonu slovenské populární hudby. Pocházel z umělecké rodiny, od útlého věku prakticky neustále skládal muziku a nenechal se přitom svazovat žánrovými konvencemi. Jako student konzervatoře se věnoval komponování soudobé vážné hudby, se svou kapelou Art M Trio tíhl k progresivnímu rocku, cizí mu ale nebyl ani muzikál nebo punk (spolupracoval ostatně na některých skladbách v úvodním odstavci zmiňované Slobodné Európy). Podpora rodiny se nepohybovala jen v duchovní rovině, ale i v té ryze praktické: spoustu písňových textů mu napsala jeho sestra Mirka.

Nadějně nastoupenou cestu ale Markovi zkřížily drogy, které byly v polistopadové Bratislavě snadno dostupné... na rozdíl od příkladů toho, jak může jejich konzumace skončit. Jedním z těchto příkladů se pro mnohé stal až on sám - 22. června 1994 se dobrovolně předávkoval heroinem. Bylo mu dvacet let.

Širší veřejnosti byl prakticky neznámý, neměl vydanou jedinou nahrávku. Šíření jeho odkazu se ujal Markův spolužák z konzervatoře i spoluhráč z Art M Tria Oskar Rózsa. V roce 1999 dal dohromady kompilaci "Hrana". Ta je z poloviny tvořena archivními nahrávkami Brezovského a jeho spoluhráčů, z poloviny se jedná o písně, které Brezovský nahrát nestihl. Ujal se jich tedy až Rózsa ve spolupráci s prvoligovými slovenskými hudebníky, jako je kytarista Andrej Šeban nebo bubeník Martin Valihora. Už velký odstup mezi Markovou smrtí a vydáním desky naznačuje, že hnacím motorem zde nebyla ziskuchtivost, ale spíše snaha o důstojnou vzpomínku na muzikantského génia.

Po jejím poslechu je zřejmé, že toto označení není přehnané. Obzvlášť, když si člověk uvědomí, že bratislavský rodák tyto písně napsal ve svých náctých letech. Posluchačsky nejcennější jsou samozřejmě skladby v autorské interpretaci. Mezi ně patří například i "Chcem byť sám", která má řadu styčných bodů s kultovním songem "Chce se mi spát" od Psích vojáků. Ostatně sugestivně rozervaný hlasový projev Filipa Topola se odráží i v Brezovského zpěvu. Zůstává tedy otázka, jak by interpretoval ty kusy, jichž se zde ujal Rózsa.

Přes výše řečené nejde o kvalitativně úplně vyváženou nahrávku. "Košulenka" se hodí spíše na vesnickou zábavovku, některé pasáže jiných skladeb zase mají charakter pouhého kompozičního cvičení. Potom jsou tu ale písně jako "Všetko je inak", zmiňovaná "Chcem byť sám", "Niekde zvoní hrana" nebo "Nechcem byť ako ostatný", které od doby svého vzniku nezestárly a pořád působí stejně naléhavě a osudově. Nejvýrazněji je to cítit možná u posledně jmenované se sloganem: "Já nebudem nikdy ako ostatní, raz budem podstatný..."

A podstatný je Marek Brezovský i čtvrt století po své smrti. Ještě dekádu po vydání této kolekce se přitom jednalo spíše o jméno, o kterém věděli hlavně znalci. Původní náklad tisíci kusů zmizel, hudba se pokoutně šířila prostřednictvím internetu a vypalovaných cédéček a status jejího autora jako kultovní postavy rostl. Objevení jeho tvorby znamenalo pro mnoho fanoušků iniciační moment. Projevilo se to i zájmem o koncertní provedení alba, ke kterým docházelo od roku 2010 a kterého se kromě Oskara Rózsy zúčastnili další ze spolupracovníků studiového provedení, z části tedy bývalých spoluhráčů samotného Brezovského. V naší reportáži z bratislavské zastávky tohoto projektu v roce 2011 jsme nešetřili chválou a záznam z tohoto vystoupení je i po deseti letech výjimečnou ukázkou esence muzikanství, která v našich krajích jen těžko hledá obdoby.

Zájem o tvorbu zesnulého umělce v posledních letech obnovil také snímek "Hrana - 4 filmy o Marekovi Brezovskom" z roku 2014, po jehož premiéře nastal hlad po nových nahrávkách. Oskar Rózsa následně v jednom z rozhovorů opravdu prezentoval asi desítku kompaktních disků s nepublikovanou Brezovského hudbou. Jestli je na nich materiál, který se vyrovná tomu nejlepšímu z "Hrany", a jestli to někdy budeme moci zjistit, ale zatím není jasné.