I když úvodní "Pantomima" s přímočarou rytmikou je svižný úvod do alba, o "Random Desire" se jako o rozšafné nahrávce mluvit rozhodně nedá. To by ostatně od stárnoucího srdcerváče čekal jen málokdo. Greg Dulli se tady s osobitým kouzlem ohlíží za třemi desítkami let hraní, natáčení, koncertování a vůbec vším, co souvisí se životem muzikanta tělem i duší. Pochopitelně předvádí to, co od něj všichni očekáváme, tedy kombinaci alternativního rocku, R&B a mnoha pro něj zásadních stylů.

Dávno už to není ten rozjívený týpek skákající při koncertech do publika. To bylo v dobách, kdy The Afghan Whigs hráli grunge a vydávali desky na Sub Pop společně s Nirvanou nebo Mudhoney. Od těch časů toho Dulli prožil až příliš - bezpočet nevydařených vztahů, alkoholových a drogových raušů a mnoha dalších peripetií. Patrně nejen to jsou důvody, proč dnes k životu přistupuje do jisté míry smířlivě a s nadhledem.

Na "Random Desire" se ohlíží zpátky, jako by dělal mezisoučet. Na denní světlo vynáší úvahy, které jiní raději ukrývají pod nánosy každodenní rutiny, protože nezřídka bývají až příliš bolestivé. Pouští světlo do temných zákoutí mezilidských vztahů, ve kterých se vzájemně jako hadi proplétají touha a nenávist.

"Random Desire" je osobní album v pravém smyslu slova, Dulli ho napsal kompletně sám. Přesto jsou tady rozpoznatelné vzory, které ho ovlivnily, ať jde o Prince nebo třeba Elvise Costella. Snad právě proto, že se jedná o vcelku osobní zpověď, neponechal autor nic náhodě a do studia přizval řadu přátel, vesměs zkušených muzikantů. V jeho domácím studiu v horách nad New Orleans se tak potkal Jon Skibic z The Afghan Whigs nebo Mathias Schneeberger z The Twilight Singers.

Greg Dulli nahrál desítku niterných skladeb ideálních pro noční osamělý poslech s lahví vína a malou rozsvícenou lampou v rohu pokoje. Na "Random Desire" vystavěl dokonalé kulisy jako dělané pro malé bilancování vlastního života.